Vánoční dárky v určitém věku už člověk bere tak nějak s rezervou, ale vždy, alespoň tedy mne potěší nějaká pěkná kniha, v lepším případě knih více. O posledních Vánocích se mi dostala do rukou kniha autora Jiřího Pernese pod názvem Moravští zemští prezidenti. Ano, je to literatura odborně historická, ale přiznejme si, že na dějiny moravského regionu se tak nějak pozapomíná, proto neškodí si něco z bohaté historie Moravy připomenout.

Nejdříve ovšem pár slov o autorovi. Jiří Pernes (* 4. července 1948 Svitavy) je moravský historik, politik moravské národnosti, v roce 2010 (od dubna do května) působil jako ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů. Vystudoval v letech 1966 až 1972 český jazyk a dějepis na Filozofické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně (dnešní Masarykova univerzita) v Brně a v letech 1978 až 1980 na téže škole postgraduální studium muzeologie. V roce 1996 získal vědecký titul Dr. (ekvivalent Ph.D.), v roce 2008 se habilitoval s prací Krize komunistického režimu v Československu v padesátých letech 20. století na Filozoficko-přírodovědecké fakultě Slezské univerzity v Opavě a stal se docentem pro obor Historie se zaměřením na české a československé dějiny. Od roku 1977 pracoval v několika muzeích (mj. v muzeu ve Slavkově u Brna, kde byl i ředitelem), v letech 1990–1992 byl ředitelem Moravského zemského muzea v Brně. Od roku 1994 je zaměstnán v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR a mezi lety 2003 až 2017 byl vedoucím jeho brněnské pobočky. Je též externím vyučujícím na Masarykově univerzitě, působí mimo jiné i na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Mezi lety 2008 až 2010 zastával post předsedy Vědecké rady Ústavu pro studium totalitních režimů.

V únoru 2010 byl Jiří Pernes zvolen na místo ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů, kde od 1. dubna téhož roku nahradil Pavla Žáčka. Jako historik se odborně zaměřuje zejména na moravské, české, československé a středoevropské moderní a soudobé dějiny. Mezi předměty jeho zájmu patří zejména dějiny pozdního období existence habsburské monarchie a Rakousko-Uherska, dějiny osobností z řad Habsburků a z oblasti soudobých dějin pak zejména dějiny Československa 50. a 60. let a dějiny jeho politických elit. Zabýval se také dějinami čs. exilu po roce 1948. Známým se stal také jako host, odborný poradce a spolutvůrce dokumentárních pořadů a jako autor velkého množství přehledových a popularizačních prací. Pro jeho odborná díla je typický akcent na politické dějiny s přesahy k dějinám společnosti, dále pak velký důraz na čtivost textu a na představení široké palety faktografických detailů a dobových souvislostí.

Kniha Moravští zemští prezidenti představuje na 90 stranách vývoj moravské zemské samosprávy a životní osudy jejích představitelů v první polovině dvacátého století – moravských (resp. moravskoslezských) zemských prezidentů a předsedů Zemského národního výboru pro Zemi moravskoslezskou. V knize se setkáme s celkem šesti jmény moravských představitelů, a to s Janem Černým, Jaroslavem Janem Cahou, Jaroslavem Mezníkem, Františkem Loubalem, Františkem Píškem a Karlem Svitavským. Jedná se o období od první republiky až po komunistické Československo, dodejme, že předtím stáli v čele Moravy místodržící, což ovšem byli povětšinou cizinci jmenovaní císařem. Celá historie prezidentů končí rokem 1949, kdy začal platit zákon o krajském zřízení, a funkce prezidenta přestala existovat.

Na závěr ukázka z knihy: „Zemská samospráva sehrála v životě Moravy, ve vědomí a smýšlení jejích obyvatel důležitou roli. Často hájila zemské zájmy proti neustále sílícímu centralizmu vídeňských vlád a po roce 1905 měla šanci stát se obhájcem národních práv česky hovořících Moravanů proti germanizačním tendencím. Společně s existencí státních politických úřadů, organizovaných na zemském principu, vytvářela v myslích obyvatel země povědomí o Moravě jako jejich ‚užší vlasti‘, jako o autonomním správním celku s dlouhou tradicí a historií.“