Ožehavé téma vzbuzující řadu diskusí a emocí, o němž se mluví už dvě desítky let. To je důchodová reforma. Ať už s ní souhlasíme, či nikoliv, český důchodový systém bude podle demografických údajů čelit po roce 2040 silnému náporu. A pokud nebudeme chtít dlouhodobě žít na dluh, tak se musí něco razantně změnit. Důchodová reforma deklaruje tři cíle: udržitelnost, spravedlivost a srozumitelnost.

Podívejme se na to jednoduchou matematickou optikou, která vyplývá z údajů poskytnutých Českým statistickým úřadem po loňském sčítání lidu. Co z těchto statistik můžeme vyčíst? Že jen nepatrná nadpoloviční většina obyvatel v České republice je v produktivním věku. Zbylou část necelých pěti milionů pak tvoří generace dětí a důchodci. Faktem je, že se tento poměr bude ještě zvyšovat a populace bude stárnout. Větší množství osob totiž najdeme ve vyšším produktivním věku než počet dětí a během dalších let je naprosto jisté, že převažovat budou lidé, které stát „dotuje“. Bez důchodové reformy by byl systém dlouhodobě udržitelný pouze za cenu dramatického zvyšování schodku důchodového účtu.

Jednoduše řečeno. Momentálně je situace taková, že dva pracující občané připadají na jednoho seniora. Když bychom si tak spočítali nejen veškeré odvedené daně dvou zaměstnanců, tak je každému jasné, že se jen stěží můžeme dostat na zasloužený důchod celoživotně pracujícího občana. A tyto nůžky se budou postupně čím dál více rozevírat.

Do této statistiky jsem pak nezahrnul ještě další podstatnou část, kterou tvoří děti a studenti. I těch v Česku najdeme více než dva miliony. Svůj produktivní věk mají teprve před sebou.

Člověk by si řekl, že taková reforma už přece dávno musela přijít, jenže se o ní dlouhodobě mluví, ale neděje se nic. A důvod je prostý. Bude to velmi nepopulární rozhodnutí. Ať už bude vypadat jakkoliv, stoprocentně přinese vlnu kritiky. Voliči si takové změny dlouho pamatují. Zodpovědnost za tento krok ale na sebe některá z vlád bude muset vzít a platí, že čím dříve, tím lépe, protože sama reforma se neprojeví ihned, ale až za řadu let.

Pokud tak nechceme dopustit to, aby příští generace začínaly s enormním dluhem a jen se pohybovaly v začarovaném kruhu, tak nezbude nic jiného než změny přijmout. Jinak na to bude populace doplácet donekonečna a z místa se nepohneme. Ostatně je z historie jasně patrné, že nepopulární a kritizované kroky se v horizontu let ukázaly jako nejlepší možné řešení pro budoucnost.