V posledním období často ze všech stran slýchám, že se druhá nejvyšší hokejová liga vyšvihla nahoru a její kvalita roste. S tím nejde než souhlasit. Zúžení na čtrnáct celků bylo logickým krokem předtím až vtipné soutěže s osmnácti kluby. Při zúžení půjde vždy kvalita nahoru, protože ti, kteří na to sportovně nemají, se už nedokáží prosadit.
K tomu se ale často přidávají i názory, že se kvalita začíná přibližovat extralize, a řeší se určité porovnání. To se tu ale opravdu míchají dvě neporovnatelné věci. I poslední celek nejvyšší soutěže má své kvality někde jinde než ti nejlepší ve druhé. Myslím si, že i baráž to opět potvrdí. Ta je velmi nespravedlivým vyústěním sezóny, ale o tom zase někdy příště.
Hokej v rámci první ligy a extraligy je společný jen v tom, že na sebe soutěže navazují. Jedná se o zcela jiné částky, které kluby na sezónu řeší, a tím také lepší hráče, což je prostě fakt. Kdo sledoval play-off Chance ligy a extraligy, mi dá jednoznačně za pravdu, že markantní skok je vidět hned na první dobrou.
Mít ale ambice i ve druhé lize je správné. Určitě je dobře, když mužstvo vyhlásí, že chce hrát o nejvyšší příčky. Jen je pak otázkou, zda je možné to dotáhnout opravdu až do nejvyšší soutěže. Je na to potřeba nesporná kvalita, která se jen těžko dá do druhé ligy dostat. Kdyby byla propustnost lepší, rozhodně by to kvalitě ještě přidalo.
