Úkolem nás novinářů je mimo jiné poukazovat na problémy, které jsou kolem nás. S jejich řešením si obvykle už hlavu lámat nemusíme, neboť to už je v kompetenci jiných tzv. „odpovědných“ lidí. Práce novinářů je přesto nepochybně zajímavá, snad i proto nám „do řemesla“ fušuje kde kdo. Nejvýrazněji se to projevuje na sociálních sítích. Tam člověk najde opravdu velkou spoustu nejrůznějších podnětů týkajících se nejen celosvětových problémů, jako jsou covid či válka na Ukrajině, ale i jeho bezprostředního okolí.

Za uplynulé roky jsem vypozoroval, že ke skutečným „evergreenům“ sociálních sítí na Prostějovsku patří recenze na zakoupenou pizzu či snímky nevhodně zaparkovaných aut. Poměrně časté jsou však i fotografie pohozených odpadků. A tak se nelze divit, že se tu nedávno objevil i jeden snímek zachycující roh drozdovického rybníka, kde se vytvořilo nevábné zátiší s leklými rybami, naházeným vrbovým proutím, PET lahvemi, igelitovými sáčky, plastovými hračkami a spoustou dalšího „bordelu“. Pod ním se rozvinula poměrně dlouhá diskuse o tom, jaká jsou lidi prasata, o nedůslednosti úklidové firmy, či dokonce úvahy na téma, kam jako lidstvo spějeme, a to včetně konstatování, že „civilizace je ta nejhorší choroba světa“.

Když jsem se na ten snímek pozorněji podíval, bylo mi jasné, že už není aktuální a že kromě chcíplých ryb se už v daném místě žádné odpadky nenacházejí. Jak je to možné? Protože právě tam jsme o velikonoční neděli zavítali s dětmi, když jsme si na břehu rybníka chtěli nařezat proutí na pomlázky. Nicméně kromě pár proutků naházených do rybníka tam už žádné nebyly. Zato na hladině plavaly již zmíněné odpadky, do jejichž „výlovu“ se desetiletý syn s vervou sobě vlastní pustil, přičemž z dcery udělal rychlou spojku pro odnos do odpadkového koše. Sám jsem se posléze pasoval do role „koordinátora“ celé akce a společně jsme vytáhli, co jsme mohli.

V tomto ohledu jsem se ovšem nezachoval jako správný novinář či facebookový šílenec. Neskončil jsem totiž pouze u zachycení a popisu daného problému, ale společně s dětmi jej během zhruba dvaceti minut také vyřešil.

Je mi jasné, že stejně jako ty chcíplé ryby smrdí i samochvála. Nicméně je třeba uvést, že v tomto ohledu rozhodně nejsem sám. Ostatně první dubnový den se nejen v Prostějově, ale i v mnoha obcích regionu opět konala skvělá dobrovolnická akce Ukliďme Česko. Ti všichni, kteří se do ní pravidelně zapojují, dobře vědí, že svými příspěvky na Facebooku nejenže nezastaví válečné běsnění na Ukrajině, ale že nedokáží ani změnit myšlení a chování svých spoluobčanů. A tak místo toho raději dělají něco užitečnějšího.