Dalo by se říct, že je to jen sport a nejde o život, ale v Prostějově šlo v posledních týdnech skutečně o všechno. Hrálo se nejen pro udržení druholigové příslušnosti, ale také profesionálních podmínek, možnosti dotace pro stadion a centrum mládeže, které je v regionu jediné. A takovou nálož během jara táhl každý, kdo v eskáčku působí v jakékoli roli.
Tlak na vedení, hráče i trenéry byl obrovský a každý moc dobře věděl, že se hraje o všechno prakticky kolo co kolo. Doma to šlo, venku přišla blamáž. A i díky výsledkům na dalších stadionech to měli hráči stále ve svých rukou. Jenže v závěru už ani výsledky soupeřů nešly na ruku a před posledním kolem to bylo skutečně jen pro silné povahy.
Každý si k tomu může říct určitě své, ale je stoprocentní, že nic podobného fotbalisté zopakovat nechtějí. Jen těžko jde popsat, co se asi muselo hráčům honit v hlavách před posledním zápase s přímým konkurentem v boji o záchranu, kde jen vítěz měl jistotu udržení.
O to cennější a obdivuhodné je, jak se k tomu dokázalo mužstvo postavit. Najednou to až vypadalo, jako by hráčům někdo během pár dnů rozvázal nohy a napumpoval do nich novou krev. Na hřišti byla z hráčů jasně patrná bojovnost, nasazení, vůle, ale i fotbalovost, v posledním duelu předvedli všechno a zažehnali obrovský průšvih, jakým by sestup nepochybně byl.
