Při dnešní úrovni vzdělávání si nelze být jistý, zdali existuje všeobecná povědomost o Erbenových verších, ale že pátek nešťastný je den tuší asi mnozí. Když vám mnoho let sloužící tiskárna najednou oznámí, že dál pracovat nebude, dokud jí laskavě nevyměníte podložku na odkapávání inkoustu, kterou podle zlých jazyků zřejmě ani nemá, řeknete si, že na těch pátcích asi něco bude.

Tentýž den jsem si po více než třicetileté praxi připadal jako zelenáč v autoškole. Jednička skoro nešla zařadit, navíc spojkový pedál se najednou nechtěl vracet úplně do horní polohy. Kruhákem jsem tak trochu proskákal a jak se později ukázalo, bylo to ještě velké štěstí. Při následujícím pokusu o nastartování si už pedál bez odporu dělal, co chtěl.

Kdo je na autě pracovně závislý, ví, že se v takové situaci zatmí před očima. Jenže člověk je tvor společenský a přesně takové situace prověřuje pevné charaktery přátel. „Auto budu potřebovat až další týden, na pár dnů ti ho půjčím,“ zcela samozřejmě odtušil Standa, když se náhodou dozvěděl, v jaké jsem se ocitl situaci. Sláva, stačí cesta přes celé město k němu domů a jsem na chvíli zachráněn.

Stál na chodníku s klíči v ruce a svým typickým širokým úsměvem. „Tak tady to máš,“ ukázal na zaparkovaný vůz klasické francouzské značky v provedení dělajícím čest světoznámému španělskému malíři. Lačně jsem chňapl po klíčcích, jako by si to ještě mohl rozmyslet, a jal se nastoupit.

„Jenom ještě…,“ zaslechl jsem za zády kamaráda s dlouhým nádechem, který mě měl varovat. „Kupoval jsem novou hlavici šaltrpáky, teď ve vedru občas vypadává,“ začal Standa a já si pomyslel, to je toho, bez toho se nějak obejdu. Jenže instruktáž nebyla zdaleka u konce.

„Občas nejdou otevřít zadní dveře, když tak musíš nastartovat a třeba i kousek popojet,“ pokračoval jako profík při předávce v autosalonu. „Může se taky zaseknout okénko u řidiče, když je stažené, ale normálně ho rukou potáhneš a ono už dojede nahoru samo,“ pravil Standa ukazuje přitom na tlačítko ovládání oken, které bych v těch místech určitě nehledal.

„To nevadí, já stejně větrám okénkem u spolujezdce, aby na mě netáhlo,“ zavíral jsem raději dveře, abych se ještě nedozvěděl další vychytávku. „A jezdí to na benzin, ale na nádržce je napsáno diesel, to je kvůli zlodějům,“ slyšel jsem ještě zvenčí, když jsem startoval.

Jen jsem zařadil jedničku, hlavice z páky upadla a skončila v hlubinách pod sedadlem. Nu co, pákou se dá řadit taky, hlavně že pedál spojky funguje.

Pak jsem si vzpomněl, že jsem se nepřesvědčil, má-li tohle zajímavé vozítko denní svícení. Sotva mi myšlenka prolétla hlavou, ozval se telefon.

„Ty máš nějak naspěch,“ slyšel jsem známý Standův hlas. „Ještě jsem ti zapomněl říct, aby sis rožnul světla, ono to sice má denní svícení, ale přitom zase nefungujou blinkry, na což nemůžeš přijít, protože uvnitř kontrolka bliká, ale venku nic nesvítí,“ dokončoval primární seznámení se svým autem.

Zoufale jsem se rozhlédl po přístrojové desce. „No jo, ale kde je přepínač světel?“ zeptal jsem se asi blbě. „Přece na blinkru, otočný,“ odvětil hlas na druhém konci, jako by to byla nejsamozřejmější věc na světě. Vzpomněl jsem si na své první auto, Oltcita, tam to bylo taky tak nějak.

Koneckonců, budíky jsem taky hledal marně. Před volantem nic nebylo, displej zobrazující rychlost přímo číslem byl kdesi uprostřed palubní desky. Ale konec vzdychání, autíčko mně posloužilo, když bylo nejhůř. Přiznávám ale na rovinu, že jsem ho Standovi po pár dnech s díky vrátil. Nervy mám taky jenom jedny, že...