Motivace, proč se postavit na start Sokolského běhu republiky bývají různé: někdo touží vyhrát, či alespoň porazit co nejvíce soupeřů, další by si přál vylepšit svůj čas z loňska, najdou se tací, kteří slaví Den vzniku našeho státu pohybem, ale i tací, kteří si chtějí dokázat, že ještě nejsou úplně shnilí a zvládnou běžet dál než z kanclu na záchod.

 

Naše tehdy čerstvě tříletá dcera Jasmínka měla při své loňské premiéře na této sportovní akci motivaci jasnou: chtěla všem ukázat své růžovo-černé sportovní boty! Tuto obuv podědila po starší sestřenici a podle ní byla naprosto úžasná a hodná obdivu. Velice ji tedy mrzelo, že se do školky příliš nehodila. I proto se moc těšila, že ji konečně bude moci využít opravdu naplno.

Jedna věc jsou plány a představy, druhá realita. Zatímco mnozí běžci nevyhráli, neporazili dostatek soupeřů, či si dokonce nezlepšili loňský čas, Jasmínka si během od radnice ke Zlaté bráně a zpět svůj sen do puntíku splnila! Vždyť přece všichni ti tleskající a fandící lidé viděli její růžovo-červené sportovní boty!

Nelze se tedy divit, že se i na letošní běh opět moc těšila. Samozřejmě že jsem dceru i tentokrát aktivně doprovodil. Můj hlavní cíl při podobných akcích bývá potkat staré dobré kamarády, šířit uvadající slávu oddílu STS Chvojkovice-Brod a zároveň provést generální úklid své hlavy. Považuji to za nezbytné k tomu, abych s radostí přijímal to, co je, nechal plavat to, co bylo, netrápil se tím, co nejde změnit, a dál věřil v dobrou budoucnost.

Jelikož však vzhledem k práci a rodině hledám pro intenzivní pohyb každou možnou skulinku, více závodím, než trénuji. Při klání s ostatními se totiž dokáži maximálně hecnout, přičemž se důsledně řídím heslem „lehce na cvičišti, těžce na bojišti“. Nelze se tak divit, že na bojišti obvykle málem padnu. A bylo tomu tak i letos. Vzhledem k tomu, že se právě Sokolský běh republiky koná u příležitosti oslav Dne vzniku samostatného československého státu, snad by o mně moji potomci mohli prohlašovat, že jsem padl za vlast. Třeba bych se dočkal i pomníčku z kamínků…

Nicméně přežil jsem a mých hlavních cílů bylo opět dosaženo. A za to jsem opravdu moc vděčný. Ono totiž už sám fakt, že člověk navzdory uplývajícímu času může stále sportovat, ba dokonce závodit, není žádnou samozřejmostí. Je to výsada, za kterou nepřestávám pravidelně děkovat. I proto mám svátek každý den.