28. říjen. Neobyčejný den. Den, kdy v roce 1918 naši předci získali nezávislost na Rakousku-Uhersku a hrdě vyhlásili samostatný Československý stát.

Tatíček Masaryk by nyní nejspíš plakal. Dlouhá léta Češi (a Slováci) drželi při sobě za všech okolností.

Až na protektorát. Práskači, nenávist, nesvoboda. Gestapo řešilo porušování „pravidel,“ řekněme. Teď přišla řada na naši městskou policii, a nejen prostějovskou. Řeší hromadu případů, kdy někdo zavolá na linku 156, že jeho spoluobčan nemá venku nasazenou roušku. Nechci a nesmím je přirovnat k nacistické policii, ale je to jejich povinnost. Hlídat dodržování restrikcí a šetřit každé „napráskání,“ které někdo na linku strážníků oznámí.

Ano, již jsem psal „noste roušky, neublíží vám“. Neublíží. Jediné, co nám ublíží, je nesoudržnost. Můžeme mít odlišné názory, můžeme komentovat, co chceme a jak chceme. Je svoboda slova a projevu. Neexistuje ale svoboda, která nám dovolí porušovat zákony a vládní nařízení.