Dnes je úterý 11.2.2025, svátek slaví Božena
Život je dar, tak si ho ponechejme

K napsání glosy o sebevrazích mě přivedly tři události. Jedna je stará desítky let, kdy ze světa odešla naše sousedka. Matka pěti dětí, nejstaršímu bylo 14 let a nejmladšímu dva měsíce, přišla z nákupu, vešla do domu, sundala pásek z kabátu a přivázala ho na kliku od sklepa. Snad poporodní deprese, kdo ví. 

Druhý případ se stal před pár lety. Mému dlouholetému kamarádovi zjistili neoperabilní nádor v hlavě. Přišel se se mnou rozloučit. „Nechci skončit jako zoufalá troska šílená bolestí a odkázaná na pomoc jiných," řekl mi a o několik dnů později použil brokovnici. Brečela jsem, ale neudělala nic. Nemělo to smysl. 

Do třetice přidávám příběh dívky, která zvolila skok z balkonu ve škole, kam chodila. Přežila, následky si ale pravděpodobně ponese navždy. Co ji k tomu vedlo, je předmětem diskusí. Rodina má jasno, byly to dlouhodobě špatné vztahy se spolužáky. Kdo pochybil, musí vyšetřit policisté. 

Podle statistik sebevražd v posledních letech přibývá, nárůst odborníci zaznamenali hlavně v mladších věkových kategoriích. Příčinou nárůstu je podle expertů kombinace různých faktorů, jako jsou nezaměstnanost, inflace, dostupnost služeb péče o duševní zdraví, společenské klima či kvalita osobních vztahů. Podle údajů Českého statistického úřadu loni v Česku v důsledku sebevražedného jednání zemřelo 1031 mužů a 271 žen, nejvyšší počty sebevražd pak připadaly na věkovou skupinu 45 až 49 let. 

Konečně o tom jsme se přesvědčili i v našem regionu, kde vlastní rukou skončilo život několik osob v tomto věku. Jejich blízcí si dosud marně kladou otázku, zda tomu mohli zabránit. S největší pravděpodobností ne, protože mnoho lidí se se svými problémy nesvěří. Možná ze studu, možná ze strachu z bagatelizování, možná si vůbec neuvědomí závažnost situace. A pak chtějí jediné, mít už navždy klid. Chápu to, před lety jsem byla v situaci, kdy jsem při jízdě autem hledala strom, do něhož to napálím. Až v tu chvíli jsem si uvědomila, že mám doma dvě malé děti a nemocného tátu, o které se nikdo nepostará. A tak jsem otočila auto a zamířila na psychiatrii. Od té doby jsem v péči odborníků a nijak se tím netajím. Prostě i „psyché“ potřebuje pomoc a není to žádná hanba.

Proč to píšu. Život je dar. Ať je v danou chvíli jakkoli složitý, vždycky se všechno dá řešit. Ten, kdo odejde, vyřeší sebe, ale nechá spoušť v životech svých blízkých.