Zvon. Odvěký průvodce člověka všemi jeho dny od zrození až ke smrti. Posel zpráv, hudební nástroj i umělecké dílo. Svědek své doby a nositel odkazu příštím pokolením. Zhmotnění víry, vůle i touhy.
Ocitnout se mezi zvony je zvláštní pocit. Hlavně když se rozbimbají. Stalo se mi to jednou před mnoha lety, když jsem dělala reportáž se ženou, jejíž rodina zasvětila zvonům život už před mnoha a mnoha lety. Paní Marie Tomášková Dytrychová z Brodku u Přerova mě tehdy vzala do zvonice olomouckého chrámu svatého Michala, aby mi představila rodinné dílo, a sice Jana Sarkandra, Zdislavu, Michala a Pannu Marii.
Kolem poletovali holubi, chytala mě závrať a říkala jsem si, že být andělem, lítám minimálně každé dva měsíce do servisu, aby mi zkontrolovali křídla.
Na všechno jsem ale zapomněla ve chvíli, když se zvony daly do pohybu. Decibely jako na rockovém koncertě mě přikovaly na místo a já nemohla odejít. A ani nechtěla. Dívala jsem se na energickou ženu, která si vychutnávala s přivřenýma očima osobitý zvuk a rytmus každého z nich. Byl to zážitek, jaký člověk nemá každý den, pokud není zvoníkem.
Všechny čtyři původní zvony padly za oběť první i druhé světové válce. V červenci roku 1942 byly zvony pod dohledem policie odvezeny, roztaveny a použity pro válečné účely, což je jedna ze specialit naší západní kultury. Buď se tady lijí zvony, nebo se z nich lijí děla. Měníme jedno ve druhé, a když se hezky pomlátíme, tak se pokoušíme o nový začátek.
A ten olomouckému chrámu dala rodina Dytrychových. V letech 2007 až 2009 mu všechny čtyři zvony vrátila. Jako poslední největší a nejtěžší Pannu Marii, která ve zvonici zpívá od 15. srpna 2009. Na dvou a půltunovou dámu neuvěřitelně lehce a v tónině C1. O tom všem mi paní Marie vyprávěla, stejně jako mi v dílně ukazovala taje zvonařství spojené s prastarými postupy, které se stále dodržují.
Zvony byly její děti, dávala jim hlas a jednomu každému i kus svého srdce. Bylo jí jedno, jestli zní v kapličce v kopcích u Košic, nebo ho ve Vatikánu poslouchá papež. Její specialitou bylo vytváření zvonkoher, protože zde jednotlivé zvony musí být dokonale vyladěny podle zvolené melodie. Těchto zvonkoher vytvořila celou řadu, nejnáročnější z nich se 22 zvony putovala do Košic. Pro Košice také ulila svůj největší zvon vážící více než pět tun.
Zatímco zvony jsou hlasem Západu, holubi si poletují kdekoliv a kolem čehokoliv. Je jim jedno, jestli je to muslimský minaret, buddhistická stúpa, kopule synagogy, střecha šintoistické svatyně, taoistického chrámu, nebo ona věž u svatého Michala.
A jak je to s anděly, upřímně nevím. Ale vím, že k nim jeden přibyl. Matka zvonů Marie Tomášková Dytrychová, je totiž mezi nimi. Minulou středu ji na poslední cestě doprovodily svými hlasy zvony v celé republice. Křídla má v pořádku a bude na své děti dohlížet dál.
