Už osmnáct let - tedy hned od jeho vzniku v roce 2007 - podrobně píšu o volejbalovém VK Prostějov. A posledních šest let jsem se pracovně stal ještě mnohem pevnější součástí klubu. Bez ohledu na tenhle fakt ale platí, že jakmile přichází březen a především duben, tak (nejen) u mě roste volejbalová horečka.
Ano, i během dlouhodobé části každé sezóny má každé utkání samozřejmě svou důležitost, ovšem pokaždé jde (s výjimkou pohárových duelů) o jeden zápas ze sedmadvaceti. Tedy z poměrně velkého počtu, kdy případné zaváhání se ještě dá napravit a na nikoho není tak velký tlak jako později.
Opravdový nápor na psychiku přichází vždy až s propuknutím extraligového play-off, tedy od poloviny březnového měsíce. A každým dalším střetnutím narůstá ruku v ruce s tím, kterak se postupově přechází k medailovým bojům. Ze čtvrtfinále do semifinále, pak ideálně až do finále, případně do série o bronz.
Prostějovský tým žen byl deset prvních let své existence českým hegemonem, tudíž o cenné kovy hrál neustále. Což ale s výjimkou jediného méně povedeného ročníku platilo po dílčím ústupu z absolutní slávy i v uplynulých osmi sezónách včetně té současné. Tím pádem dostávají nervy na konci soutěže vždy pořádně zabrat, leč stojí to za to.
Magický náboj medailových bitev o všechno je totiž pro sportovně založeného člověka naprostým vrcholem osobního prožitku. Maximální důležitost i nejvyšší úroveň těchto mačů, obrovská bojovnost všech hráček, extrémně vyšponované emoce plejerek i veškerých dalších aktérů, parádní divácká atmosféra v hledištích díky bouřlivým fanouškům.
To vše k vrcholu sezónu každoročně patří a vytváří jedinečné kouzlo kolektivního sportu mířícího přímo do srdce. A pokud tohle nádherné vzrušení vede až ke zlaté euforii při zisku mistrovského titulu, těžko může být v daném ohledu něco víc. Vyjde to letos?
