Chvíle bezprostředně po zisku dvanáctého titulu v klubové historii VK Prostějov byly nádherné, ty se ve sportu nedají co do intenzity prožitku s ničím jiným srovnávat. I následné oslavy zlatých medailí byly krásné, trvaly několik dnů a měly nezbytný díl spontánní divokosti.
Dříve či později však ta největší euforie postupně vyprchá, slavení i radost nelze udržovat donekonečna. Samozřejmě uvnitř zůstane nesmírně příjemný, a přece jen trvalejší pocit, že se to podařilo. A že další velký úspěch je na světě. Ale život jde prostě dál, což platí pro všechno i pro všechny.
Tudíž je potřeba se spíše rychle vrátit do práce. Dosažená meta už je zkrátka minulostí, z níž se žít nedá, tudíž se okamžitě musí začít makat na neméně kvalitní budoucnosti. Zvláště v případě, kdy se úspěšný kolektiv z různých důvodů opět výrazně změní, což bohužel bude i aktuální případ prostějovských volejbalistek.
Máme tu jeden tak trochu jiný (byť životně radostný) stav, několik odchodů do zahraničí, několik přestupů do jiných družstev v rámci ČR, možná i nějaké to ukončení kariéry – a většina mistrovského mančaftu bude rázem pryč. Navíc trenérskou kariéru definitivně uzavřel ostřílený kouč Miroslav Čada, takže je nutné jmenovat též nového lodivoda.
Přesto fanoušci VK nemusí mít strach. Ačkoliv se hráčský kádr zase dost obmění a bude mít jiného šéfa realizačního týmu, kvalitu na odpovídající úrovni znovu dostane. Jen to bude další náročná šichta, neboť nové budování se bez spousty tvrdé práce prostě neobejde. Klubové základy jsou ovšem stále pevné, tím pádem je na čem stavět.
