Poslední týdny trávím hodně času mezi milovníky Petrova cechu. A to mě přimělo zavzpomínat.
Ryby nemusím, občas sním zavináče či sardinkovou pomazánku, z vánočního kapra by mi určo naskákaly pupínky.
Velkou část svého života jsem prožila v ráji rybářů u plumlovské přehrady. Jedno léto jsem tam z pracovních důvodů byla od rána do večera, a tak jsem navázala řadu známostí. Třeba s rodinou, v níž se paní starala o robátka a psa a pán odskakoval k udicím. Místní rybáři byli za pár dnů z drobného lovce na kolaps, tahal totiž jednu rybu za druhou, a to od prťavých plotiček po parádní kapry. A hned všechno pouštěl. Nedalo mi to, a tak jsem se s nimi dala do řeči. Vyplynulo z ní, že pán se zranil při fotbalu a doktoři mu zakázali další sportování. Aby doma neprudil, paní mu pod stromeček nadělila rybářské vybavení. Tím ovšem dosáhla toho, že chytat jezdila celá rodina. Jenže ryby nejedli a ty, protože zřejmě zafungovala tichá pošta, na jeho udice chodily jako do bufetu.
Jednou se mu to ale nevyplatilo. Jako třetí rybu ve své kariéře chytl 150 cm velkého sumce. Po lítém boji, kdy mu fandilo asi dvacet kibiců, si před vyhecovaným davem netroufl rybu pustit. Naložili ji do deky a nesli k autu. „Jenže sumci se to vůbec nelíbilo, párkrát sebou mrskl a vypadl do příkopu. Děcka vzala zbaběle do zaječích, jen co ta bestie otevřela hubu. Žena stála o dva metry dál a vydávala povely, co mám dělat. Ve finále už jen vzlykala, že zavolá vojáky, ať tu obludu zastřelí, protože sami dva ji nikdy nevytáhneme. Nakonec zastavilo jedno z projíždějících aut a posádka po zhruba půlhodině lovu odjížděla s dalším pasažérem. Od té doby, i kdybych chytl ‚Moby Dicka‘, putuje zpátky,“ smál se rybář.
Poučení? Není nad sardinky, nejlépe ve vlastní šťávě.
