Už jste někdy slyšeli o Zoubkové víle? Neslyšeli? Je to tak, že když vypadne lidskému mláďátku první mléčný zoubek, ono si ho schová pod polštář a ráno se podívá, co mu zoubková víla nadělí. Ta dětská víra v zázraky je tak nádherná. Dítě je tak otevřené a důvěřivé a vidí i to, co my dospělí jsme už dávno vidět přestali. A je to škoda. Pro nás.
Představte si, že můžete položit pod svůj polštář vaše přáníčko a přát si. Přát si něco, po čem toužíme, ale zároveň si říkáme: „To už se nestane. Zázraky se nedějí a co bych asi ještě teď ve svém životě mohli změnit a čeho bych mohli ještě dosáhnout?"
Naše zuby bychom asi už pod polštář nedali, to by nefungovalo. Ale můžeme si pod polštář uschovat imaginární přáníčko a usínat s nadějí, že nikdy není všem dnům konec. Třeba takové krásné přání, že budeme lépe chápat přání a potřeby v rodině, dokážeme naslouchat svým přátelům, ale i třeba cizím lidem, s nimiž nemusíme ve všem souznít. Že se nebudeme zbytečně mračit a nebudeme propadat steskům a lamentaci. To nám nepomůže. Přání, že zítra bude opět nový den a budeme se těšit, čím hezkým nás překvapí.
Já to vyzkoušela a vážně to funguje. Pro začátek jsem zvolila přání jednoduché, ať další den potkám alespoň jednoho člověka, který mě nezavalí svými problémy, ale naopak mě rozesměje. A víte co? Vyšlo to. Možná to bylo i tím, že v tom očekávání jsem tu radostnou náladu do sebe jaksi natáhla a asi to bylo znát. Protože těch pozitivních a usmívajících se lidí jsem ten den potkala hned několik. A opět jsem si potvrdila dávnou pravdu – jakou energii vydáte, taková se vám vrátí. A mnohdy třeba několikanásobně. Tak jsem si dala závazek, že negativní myšlenky ze svého žití definitivně vynechám. Protože na ně nemám náladu, čas a ani prostor. Věřte, že se mi žije o mnoho lépe.
Přátelé, nechť vám dobré víly nadělí pod polštář to, co si přejete, ať ráno vstanete svěží a připraveni na nový další den ve vašem životě. I zázraky se občas dějí.
