„Dneska jsem měl den blbec“, řekl aspoň jednou snad každý. Den blbec nás vyšťaví do mrtva, den blbec nás zmlátí, jakmile nás uvidí. Den blbec nám podkopne nohy a naplivá do obličeje. A ještě zavolá všechny ostatní, aby se na to koukali. My se snažíme bránit, ale kopance jdou ze všech stran. Nezbývá než se nechat unášet proudem.
Že bychom měli naši mysl zaměstnat něčím jiným, než jsou naše neúspěchy?
To se lehčeji řekne, než udělá. Ono se vám totiž lehce může stát, že si jako já zabouchnete klíče od bytu uvnitř. Prima, pokud se tak nestane ve chvíli, kdy se na chodbě bavíte s listonoškou a na sobě máte župan a bačkory. Telefonní číslo na člověka, co disponuje náhradními, si nepamatujete ani omylem, a tak vás čeká cesta přes město v hodně divném outfitu. Vyřešeno, dotyčný vás ochotně odveze až k domu. Otevřete dveře a zahltí vás neskutečný zápach. Jo vlastně, k snídani jste si vařili vejce natvrdo. Nejsou natvrdo, ale na kusy po celé kuchyni, kde navíc doutnají ucha hrnce. Jediný klad – sousedi nezavolali hasiče. Ok, vyvětrat, uklidit a hurá do roboty. Dojdete k autu a hups, jeho postoj naznačuje, že cestovat se nebude, dokud jednu bačkoru nevyměníte jemu. Zas by to nebyl problém, pokud by kolo při výměně za zimní neutahoval profík utahovákem. Tak skáčete po klíči a nadáváte jak špaček do chvíle, než se vás zželí kolemjdoucímu kulturistovi, který napne všechny síly a kolo nejen povolí, ale i vymění. Hřeje vás jen pocit, že na slova díků odvrkne, že po této robotě tři dny nepáchne do posilovny.
Anabáze pokračuje. V robotě vám sice odpustí pozdní příchod, ale ne absenci materiálu, který jste měl odevzdat. Jj, doma v počítači, tak já pro to sjedu, to bude okamžik. Je. Zpět do roboty a až na pár polití kávou a obrácení květináče do kolegova počítače vše ok. Konec, hurá domů. Ale ne, kdepak máte klíče od baráku? No, po chvílí vzpomínání, vysypání tašky, rozebrání vozidla a telefonátu kolegům, jestli jste je nenechali na ponku (NE), je jasno. Leží v kuchyni na lince i s těmi náhradními. Naštěstí máte další u dalšího spolehlivého člověka a ani telefon jste nestihli ztratit. Vyřešeno, konečně jste doma, v klidu a bezpečí. Hodláte si spravit náladu, a tak se rozhodnete spáchat důkladnou očistu. Jako první si umejete hlavu přípravkem na podlahu (bože, co dělá na umyvadle v koupelně) a ve finále se natřete ne pleťovým mlékem, ale kondicionérem. Tím se definitivně ujistíte, že brýle na blízko fakt potřebujete.
Do postele upadáte ve stavu jánavšechnokašlu a taky se tak cítíte.
Ale ráno, ráno je to jinak. Slunce se na vás znovu směje a vám dojde, že není proč se strachovat. Všechno zlé přeci časem přejde. A přejde.
Den blbec totiž není konec světa.
