Nejsem proti pokroku, nové technologie využívám i při své práci prakticky denně. Ale co nesnáším, je fakt, že digitalizace se sice dere do našeho jednání s nejrůznějšími úřady, ale v samé podstatě stejně obíháte instituce a žadoníte o razítko s dnešním datem.
Uvedu hned dva příklady. Oba se týkají mého invalidního příbuzného, o kterého se starám. Podotýkám, že je invalidou třetího stupně, takže s velmi omezeným pohybem, po transplantaci, s hendicapem zrakovým a sluchovým. Není tedy schopen se nejen mezi úřady pohybovat, ale ani si cokoli vyřídit digitálně. Což by mu bylo stejně k ničemu, protože všude je nakonec rozhodující papír s nejnovějším datem a otiskem razítka.
Případ první – odpady. Jakožto invalida má nárok na zaplacení poloviny poplatku, což jsme v roce 2024 učinili. Ale ouha, letos přišla výzva k uhrazení doplatku, nebo bude magistrát nucen přistoupit k exekuci. Po návštěvě radnice nám bylo oznámeno, že papír o invaliditě sice máme, ale z roku 2019, což neplatí. Musí být letošní. Co na tom, že je na posudku jasně napsáno Stav setrvalý, spíše se zhoršující. Tak jsme se vydali na Správu sociálního zabezpečení. Opominu čekací dobu okolo 45 minut, což je pro člověka s pohybovými problémy mazec. Další hodinu a půl ho dámy hledaly v systému, odkud prostě vypadl. Až dohledaly, sdělily nám, že patřičný papír přijde do 30 dnů. A ne, přijít si pro něj nemůžeme (ač dotyčný bydlí 150 metrů od budovy), protože musí projít poštou...
Konečně přišel, tak hurá na radnici. A tam? Ano, letos zaplatíte polovinu, ale na minulý rok se potvrzení nevztahuje, protože je tam datum 2025. Takže musíte doplatit zbývající polovinu.
Při představě další anabáze na SSZ jsme částku uhradili, ale zanechali jasný vzkaz, že víckrát už nic dokládat nebudeme. To si magistrát vážně myslí, že se dotyčný na rok uzdraví, aby ten další pokračoval v nemoci?
Případ druhý – superdávka. Objednání na 1. říjen 8 hodin. Bohužel nás tam na tu dobu bylo k jedné pracovnici objednáno více. Takže opět bezmála 45minutové čekání, než se nás ujala jiná přepážka. A pak nastalo peklo. Systém požadoval nejrůznější informace, které byly zadány již před lety a jsou neměnné – ale musí být naskenovány. Netuším, jak bych příslušné papíry skenovala doma, kdybych poslechla a do systému se příbuzného snažila zapracovat sama. Jako kupovat skener bych opravdu nešla. Měli jsme donést nájemní smlouvu a úhrady, jak nařizoval papír, který došel minulý týden. Ale už v něm nebylo potvrzení o invaliditě, ani potvrzení o dietním stravování. To první jsme dodali druhý den, byť ofocené. To druhé budeme shánět na odborném pracovišti a běda, jak do daného termínu nedodáme. Pak bude totiž klient vyřazen a všechno začne znovu.
Poučení? Já se vůbec nedivím, že spousta lidí takové anabáze prostě vzdá. Ne že by nepotřebovala peníze, ale nemá na to psychicky, mnohdy bohužel ani rozumově. Připadá mi, že o tohle v podstatě jde. Tak se totiž z rozpočtu ušetří opravdu hodně. Nehledě na to, že v téhle chvíli vám nikdo nikde neřekne, kolik peněz, tedy v rámci superdávky, dostanete. To bude ona třešnička na dortu, která vyžene spoustu nešťastníků pod most.
P. S.: Také vás napadá, proč bude superdávka vyplácena až od května 2026?
