„Mám za přátele marnotratné muže. Z nás každý rád svou hřivnu zakopá. My do svých vlasů vplétáme si růže, a po nás – což – ať přijde potopa!“ napsal František Gellner. Na první pohled by se mohlo zdát, že geniální satirický básník a karikaturista neměl za přátele divoké anarchisty začátku 20. století, ale současné (nejen) české politiky.
V posledním možném termínu schválila česká vláda rozpočet, který počítá s dluhem 286 miliard korun. Pokud s takovým návrhem přišla „vláda rozpočtové odpovědnosti“, pak je velkou otázkou, s čím přijde ta nastupující. Přitom na úrocích za dluhy, kteří politici v uplynulých letech stihli nadělat, zaplatíme jen za letošek zhruba těžko uvěřitelných 95 miliard korun! Jak by se republice hospodařilo, kdyby 95 miliard mohla investovat do svého budoucího rozvoje, místo toho, aby je vyhodila z okna, respektive, aby je rozeslala na konta majitelů státních dluhopisů?
Obzvláště alarmující je, že takový schodek máme v době, kdy se ekonomice relativně daří. Co se bude dít, až přijde nějaká krize například v automobilovém průmyslu? Už nyní na našich silnicích stále častěji potkáváme čínská auta, která začínají ta evropská nejen z hlediska ceny, ale i technologií válcovat. Pokud tento trend bude pokračovat i nadále, padne poslední velká bašta evropského, a tedy i našeho průmyslu…
Jak takový státní krach vypadá, jsme mohli jako první vidět v Řecku. Nyní přímo před bankrotem stojí Francie, kde další premiér rezignoval s tím, že i kvůli zadlužení „není možné v zemi vládnout“.
Co za tím stojí? Celý problém byl jasně patrný třeba v naší nedávné volební kampani. Prakticky všechny strany se v ní zaměřily na dvě věci: jednak na útoky na své politické oponenty, jednak na to, jak naslibovat co nejvíce, abychom se všichni měli lépe tady a teď. Zcela přitom pomíjely, že si už nyní dlouhodobě žijeme nad poměry toho, co si můžeme dovolit. Vypůjčené a „natištěné“ peníze ztrácející postupně hodnotu pak mnozí z Čechů utrácí za mnohdy zcela zbytečné čínské krámy nakoupené přes internet, případně na drahých dovolených v Egyptě či Turecku. Paradoxní je, že do těchto muslimských zemí s oblibou míří i ti, kteří by nějaké ty muslimy v naší zemi dle svých slov (a volebních preferencí) nikdy nesnesli.
Za této prapodivné situace je vlastně pochopitelné, že o budoucnosti před volbami prakticky nikdo nehovořil. Raději. Budeme tedy skutečně jako anarchisti, kteří společně s Gellnerem volali: po nás, ať přijde potopa? Zanecháme našim dětem a vnukům obří dluhy, které budou splácet po celý svůj život? Možná, ale spíše to ani nestihneme.
Stejně jako dávní mladí buřiči umírající nakonec v zákopech první světové války, i my se s následky rozmařilého života budeme dle všeho potýkat mnohem dříve, než jsme původně čekali. A stejně jako v Řecku či ve Francii to bude bolet. Tož (brzy) uvidíme. Nikoliv však v našich kinech, ale přímo v našich ulicích!
