„Tak my už krásně lezeme. Taky u toho hodně prdíme,“ obrátila se před časem na mou partnerku jedna z mladých žen. Není úplně obvyklé, pokud někdo na potkání vykládá o svých motorických schopnostech a problémech s nadýmáním. Vydedukoval jsem z toho, že paní chce konverzaci rychle ukončit. Jenže to se nestalo!  „My sice ještě kojíme, ale už brzo začneme papat mrkvičku.

Dneska jsme ale ještě nekakali, vy jo?“ obrátila se přímo na nás a udělala dramatickou pauzu. Jelikož jsem už od dětství zvyklý na jakoukoliv otázku hledat odpověď, začal jsem okamžitě řešit historii své stolice. Teprve pak jsem pochopil, že žena nemluví o sobě, ale o svém zhruba sedmiměsíčním kojenci a že se neptá na vyměšování moje, ale naší malé dcery. Chvíli jsem přemýšlel o tom, že se jí svěřím s tím, že jsem sice dneska už kakal, ale že pokud budeme pokračovat v tomto duchu, tak se neudržím a počurám smíchy. Nakonec jsem tento nápad zavrhl s tím, že smát se někomu, kdo zároveň leze, prdí a papá mrkvičku, není absolutně namístě.

Přesně tato situace se mi živě vybavila v souvislosti s probíhajícím mistrovstvím světa v hokeji. „Věřím, že Rusům pořádně napráskáme!“ zaslechl jsem nedlouho před jeho startem a chvíli uvažoval, zda kvůli výbuchu ve Vrběticích nebyla zavedena všeobecná branná povinnost.

Přestože jsem neměl nejmenší chuti někomu napráskat, raději jsem zůstával ve střehu a sledoval, co se bude dít dál. A ono se dělo. Netrvalo dlouho a dozvěděl jsem se, že „celou dobu předvádíme katastrofální přechod přes modrou čáru“. Při této poznámce jsem se docela zastyděl. Uvažoval jsem, zda bych tedy ono přecházení neměl trénovat třeba na přechodu pro chodce. Jenže tam jsou čáry pouze bílé, a abych někde na silnici hledal modrou čáru označující vyhrazené parkování, na to jsem byl příliš líný.

Tak jsem to nechal tak a výsledek se dostavil. Brzy. Dozvěděl jsem se, že (snad i kvůli mně) „hrajeme nejhorší hokej za posledních třicet let“. Daný diskutér z toho dokonce vyvodil osobní zodpovědnost, když předčasně sundal národní vlajky ze zrcátek své felicie…

Pokud se říká, že mateřský plurál není gramatická kategorie, ale psychická porucha, tak o hokejovém plurálu to platí dvojnásob. Obojí totiž provází kolísání nálad a sklony k hysterii. Přitom u matek je to svým způsobem pochopitelné, neboť se svým dítětem devět měsíců skutečně tvoří jedno tělo. A mnohé z věcí se týkají obou dvou. Když miminko trápí „prdíky“ je současně trápena i maminka řvoucím dítětem. S tím se jakýkoliv prohraný zápas prostě nedá srovnávat…   

Na druhou stranu chápu, že mateřský i hokejový plurál má svůj hlubší význam. Znamená, že jsme jeden tým a všechny radosti i strasti prožíváme spolu! Nikdy jsem však neslyšel o tom, že by nějaká maminka tvořila tým se svým dítětem jen proto, aby mohla „napráskat“ jiným maminkám. Nebo, že by se rozhodla zanevřít na svůj tým jen kvůli tomu, že se mu právě nedaří. V tomto ohledu se tedy mají hokejoví fanoušci od maminek skutečně ještě hodně co učit...