Po loňské nechtěné dietě, kdy covid zrušil hokejové mistrovství světa a o rok odložil fotbalový šampionát Evropy i letní olympiádu, se zastavený kolotoč největších sportovních akcí planety letos zase roztočil. Jako první přišlo na řadu ledové MS.
Což je v Česku pokaždé veřejností extrémně sledovaná i ze všech stran hojně propíraná událost. A tentokrát vinou pauzy z minulého roku dvojnásob. Tím větší natěšenost v naší vlasti vládla, zvlášť když výběr ČR působil před startem turnaje dost silně a právem se řadil k adeptům na zisk medaile.
Za dané situace však manželka svým šestým smyslem hned varovala: jakmile to předem vypadá slibně, skončí to většinou špatně. A bohužel měla pravdu. Znova se ukázalo, že české týmové mentalitě asi moc nesvědčí nést roli favorizovaného, složitě se s ní vyrovnává.
Miliony „trenérů“ po celé zemi teď pochopitelně vidí miliony důvodů, proč to opět nevyšlo. Podle mého názoru Pešánův mančaft rozbombardovaly divoké a často až nesmyslné tahy právě jeho kouče. Místo základního klidu i důvěry tak v týmu zavládl opak, což vedlo k trápení skrze podprůměrné výkony. A logický výbuch.
