Kdo má rád či přímo miluje sport, nemůže ho jakákoliv olympiáda nechat chladným. Ať jde o vrcholového borce, výkonnostního závodníka, amatérského hobby sportovce, či jen pasivního fanouška, prožívali jsme Letní olympijské hry 2020(21) v Tokiu určitě všichni naplno.

Z českého pohledu to byla v nejednom případě nádherná paráda. Asi nejen mě nejvíc emočně strhly fantastické triumfy kamarádů Jiřího Prskavce a Lukáše Krpálka krátce za sebou, tenisové tažení Barbory Krejčíkové s Kateřinou Siniakovou i Markéty Vondroušové či střelecká fantazie parťáků Jiřího Liptáka a Davida Kosteleckého.

Samozřejmě ne vše se povedlo, což ale rozumný člověk chápe, že někdy nepřijde v pravý čas optimální forma nebo není nakloněna přízeň osudu. Přesto jsem vnitřně zažíval zklamání hraničící se znechucením nad jednou konkrétní okolností.

Z čeho mi bylo zle? Z kariéristických půtek vrcholných sportovních představitelů ČR (přerůstajících až do politiky) ohledně takzvaného „covidového letu“. Místo hnusného vzájemného osočování a hledání viníků by bylo dobré si uvědomit, co za zmařené starty našich reprezentantů skutečně může: extrémně přísná hygienická opatření, pro fyzicky top zdatné lidi nesmyslně nastavená.