Základní obrysy tohoto dechberoucího příběhu jsou dobře známy. Letos v srpnu zachránil Petr Marák život osmiletému chlapci, pod nímž se v Otaslavicích nečekaně prolomil poklop hluboké žumpy. Rodilý Prostějovan v krajně stresové situaci neváhal, skočil do hluboké jímky, kde přidržoval vyděšeného hocha nad splašky a nakonec zásadním způsobem přispěl k tomu, že se ho podařilo dostat v pořádku ven. Za to vše získal prestižní Cenu Michala Velíška určenou skutečným hrdinům všedního dne, kterou už od roku 2006 pravidelně vyhlašuje Nadace ADRA a TV Nova. Nejen o tomto zážitku povyprávěl pětačtyřicetiletý muž v obsáhlém rozhovoru, jehož pokračování najdete v příštím čísle.

 

* K celé události došlo během rodinné oslavy. Když dítě spadlo do žumpy, musel to být pro všechny těžko představitelný šok. Jak jste to vnímal?  

„To máte pravdu, něco podobného opravdu nikdo nemohl předvídat. Výborně jsme se bavili, panovala super atmosféra, když v tom najednou přiběhl můj mladší syn Adámek a křičel, že jiný chlapec se kamsi propadl. Bylo to tak patnáct metrů ode mě. Už se tam sbíhali první lidé, panovala hrozná panika, ženské plakaly. Nikdo v tu chvíli přesně nevěděl, kam ten kluk přesně spadl, jestli nejde třeba o nějakou starou studnu. Doběhl jsem na místo, klekl si a spatřil toho chlapečka, jak se tam dole doslova dusí a zalyká. V tu chvíli mi došlo, že je to žumpa a že je potřeba ho co nejrychleji vytáhnout ven...“

* Jak jste to chtěl udělat?

„Vzpomínám si, že jako první jsem na ostatní zařval, ať přinesou autolano, které bychom mu mohli hodit. Pak mě napadlo, že bych se mohl částečně spustit do jímky, jsem vysoký a kluk by se mohl zachytit za mé nohy. Sundal jsem si tedy boty a vlezl tam. Křičel jsem na ostatní, aby mě drželi za ruce. Nejsem žádný Bruce Willis, abych byl schopen se v takové poloze vytáhnout zpět nahoru sám, natožpak s klukem držícím se za moje nohy. Jenže i když jsem dost vysoký a natahoval se, jak jsem mohl, tak chlapeček na moje nohy nedosáhl. Jímka byla příliš hluboká.“

* Když tenhle záměr nevyšel, rozhodl jste se, že do žumpy skočíte za ním. Uvažoval jste v tu chvíli, že i vám může hrozit obrovské nebezpečí?

„To ne. Kdybych možná začal víc přemýšlet, tak bych to třeba neudělal. Na druhou stranu určitě to nebylo tak, že bych se tam jako šílenec hned vrhl po hlavě. V tu chvíli jsem však viděl hlavně toho kluka, jak se tam topí, a uvažoval jen o tom, jak mu co nejrychleji pomoci. Skákat do žumpy jsem napřed nechtěl, ale když nevyšel původní plán, nezbývala žádná jiná možnost.“

* Věděl ten kluk, že se za ním chystáte?

„Jasně, on byl přímo pode mnou v takovém osvětleném průzoru. Jinak byla dole úplná tma. Já jsem na něj křičel, ať jde stranou, protože kdybych na něj skočil, tak je s ním konec. Napřed to nechápal, bylo jasné, že je v naprostém šoku. Tak jsem na něj zařval podruhé, aby mi uhnul. Jakmile mi udělal prostor, tak jsem se nahoře pustil a sjel dolů.“

* Co následovalo pak? Dosáhl jste na dno žumpy?

„To se mě ptáte na věci, o kterých jsem nevyprávěl ani do televize... (úsměv) Nechtěl jsem vypadat, že to nějak zveličuju. Ono totiž to hlavní drama spočívalo v tom, že jsem vůbec nepředpokládal, že ta žumpa je tak šíleně hluboká. Až zpětně jsem se od lidí dozvěděl, že má asi pět metrů. Když jsem se do ní ponořil, tak jsem čekal, že se brzy odrazím ode dna. Ale to nešlo, naopak jsem po pádu stále klesal níž a níž.“ 

* To musel být opravdu hnusný pocit...

„A to nebylo ještě to nejhorší! Vůbec nejnepříjemnější bylo, že jsem se dole skoro až po stehna zabořil do bahna, které bylo naspodu. Mohl jsem být tak metr pod hladinou. V tu chvíli jsem se opravdu bál, že bude problém se z toho dostat. Začal jsem šíleně mávat rukama a trvalo pár sekund, než mě to pustilo. Když jsem se konečně vynořil, tak jsem si opravdu oddechl.“

* Konečně jste byl u chlapce. Jak jste se mu snažil pomoci?

„Chytil jsem ho pod zadek, aby měl hlavu pořád nad hladinou a neztratil vědomí. Trvalo to asi minutu, než nám podali žebřík. Ani pak se to ovšem neobešlo bez komplikací. Splašky v žumpě byly hrozně husté a hlavně mastné, oběma nám to hodně klouzalo. Chlapec se i proto nebyl schopný udržet rukama za hliníkový žebřík. Pomohl jsem mu tedy, aby ruce provlekl mezi šprušlemi. Vlastně se tak do něj předloktím zapletl. Díky tomu ho vytáhli a žebřík pak pustili ke mně dolů...“

* Dlouhodobě uzavřená žumpa musela být plná jedovatých plynů. Jak jste to snášel?

„Špatně. Ty výpary pro nás představovaly vůbec největší nebezpečí. Až zpětně jsem si dohledal, že v podobných jímkách bývá minimálně kyslíku, naopak tam musel být nahromaděný oxid uhličitý, metan a podobná další svinstva.“

* Nelze se vůbec divit, že chlapec byl přiotrávený, v důsledku čehož skončil na dva dny v nemocnici. Vy sám jste pociťoval nějaké potíže?

„Docela ano. Jakmile jsem se dostal ven, tak jsem samozřejmě jako první zamířil do sprchy. A tam mně vůbec dobře nebylo. Když jsem z ní asi po půlhodině vylezl, tak jsem chtěl být sám. Volal jsem tatínkovi, který bydlí v Podivicích, že bych nejraději přijel za ním a vyrazil do okolních lesů, abych se pořádně nadýchal čerstvého vzduchu. Tělo to hrozně potřebovalo: dýchat, dýchat a dýchat.“ 

* Zamířil jste následně do nemocnice?

„Hodně lidí mi tehdy říkalo, že bych měl. Viděli, že krvácím, a upozorňovali mě, že to kvůli bakteriím není sranda. Hrozila mi otrava krve a tak dále. Přiznám se, že hned tu noc jsem ještě do špitálu nešel, ale na druhý den dopoledne jsem už na pohotovost zamířil. Shodou okolností jsem tam potkal kamarádského doktora, který se jmenuje stejně jako já. V té době mě trápil šílený průjem. Šlo ze mě úplně to samé, co bylo v té žumpě. Stejné složení, stejný smrad, bylo to zkrátka hrozné...“

* Jak dopadlo vyšetření?

„V nemocnici mě zkontrolovali a vše bylo v normě. Uběhly však dva dny a já skončil v Olomouci na plicním. Strašně těžko se mi dýchalo, nemohl jsem se rychle nadechnout ani vydechnout. Když jsem řekl, co se stalo, tak se mi hned začali věnovat, mluvili o těch jedovatých plynech a bylo znát, jak si uvědomují, že to není legrace. Udělali mi podrobný rentgen plic a další vyšetření. Nakonec se vše začalo opět spravovat a zhruba po deseti dnech to bylo už v normálu. Bylo ale určitě dobře, že jsem v té jímce nestrávil delší dobu.“

 * To jen dokazuje, že jste skutečně riskoval vlastní život. Snažil se vás od toho někdo odradit?

„Nic takového jsem nezaznamenal. Až zpětně mi říkala přítelkyně, že se mě pokusila zastavit, ale já ji vůbec nevnímal... V tu chvíli mě prostě nezajímalo nic jiného než to, jak pomoci tomu chlapečkovi. Asi to patří k mé povaze. Ostatně měl jsem od kamarádů hodně reakcí v tom smyslu, že chápou, že zrovna pro mě to byla samozřejmost.“

* A co naopak? Vynadal vám někdo za to, že jste do toho šel?

„To si pište, vynadalo mi hodně lidí! Všichni sice uznali, že jsem udělal dobrou věc, ale hned vzápětí mě upozorňovali, že jsem táta od dvou kluků a že jsem za svoji snahu také mohl zaplatit životem. Ostatně i můj vlastní táta mi pořádně vyčinil. A v práci mi dva lidé doslova řekli, že jsem totální blázen...“

* Možná se jim ani tak moc nedivím. Jak to vnímáte vy sám?

„Za sebe mohu říct jen tolik, že když jsem tam lezl, tak jsem žádné nebezpečí nevnímal. Určitě velkou roli hrálo i to, že jsem věřil, že když skočím do žumpy, tak ostatní chlapi, co zůstali nahoře, něco vymyslí, abychom se oba dva ve zdraví dostali zase ven. Nějak mě prostě nenapadlo, že by to mělo blbě skončit. Naopak jsem byl stále pevně přesvědčený, že to pro mě i pro toho chlapečka dopadne dobře.“

* Udělal byste to tedy znovu?

„Určitě ano, i zpětně to sám pro sebe hodnotím jako správné rozhodnutí. Je pravdou, že pokud bych do té žumpy neskočil, chlapec by tam určitě ještě nějaký čas vydržel plavat. Na druhou stranu se bojím, že než bychom mu seshora podali žebřík, tak už by byl tak vysílený, že už by se sám nahoru pravděpodobně nikdy nedostal. Ostatně stejně to vnímají i jeho rodiče, kteří mi za vše poděkovali.“

* Přemýšlel jste, proč jste právě vy jednal tak, jak jste jednal? 

„Jako člověk jsem hodně citlivý. Snad proto pro mě bylo nesnesitelné dívat se na toho chlapečka, jak se v tom plácá a dusí se. Zásadní roli mohl sehrát i fakt, že jsem táta a mám v péči své dva malé syny. I proto jsem si živě dokázal představit, že by se něco podobného mohlo stát jim. Osobně bych určitě uvítal, pokud by jim v tu chvíli někdo pomohl.“

* Není příliš obvyklé, aby měl muž v péči dvě nezletilé děti. Jak to zvládáte?

„Snažím se, abych to zvládal dobře. O své dva kluky jsem se vždy hodně staral a věnoval se jim. Po odchodu bývalé manželky mi je soud svěřil do péče. Jsem za to rád, ale není to úplně snadné. Když chodili do školy, tak jsem je každý všední den hodil do ranní družiny a spěchal do práce, kterou mám v Olomouci. Z ní jsem pak letěl, abych je z družiny zase stihl odpoledne vyzvednout.“

* Ještě horší to může být teď, když se školy zavřely...

„Nyní to nejde jinak, že jsou kluci přes týden u mého tatínka, který žije v Podivicích. Ten mi neuvěřitelně moc pomáhá. Jako bývalý vychovatel na základní škole má s dětmi bohaté zkušenosti. Dopoledne se s nimi učí a věnuje se jim, odpoledne do Podivic přijedu a jsme tam společně. V pátek si je vezmu na víkend domů do Prostějova. Tady mi zase hodně vypomáhá přítelkyně Zuzana, která třeba uvaří a dělá i další ženské práce, přestože jinak stále žije s dcerou a synem v Olomouci.“

* Právě vaše přítelkyně vás do soutěže přihlásila. Věděl jste o tom?

„Vůbec ne! Se svou dcerou Natálkou byla natolik zaujata tím, co se stalo, že jim to nedalo a poslaly přihlášku. Po čase jim volala paní z Nadace Adra, že jsem se dostal mezi poslední trojici. Zajímalo ji, jestli o tom vím. Já nevěděl! Tak paní Zuzaně doporučila, že by bylo fajn, kdyby mi to řekla...“ (smích)

* To už bylo pomalu na čase...

„To ano, mohl jsem být třeba naštvaný a bojkotovat televizní natáčení, které mělo proběhnout za pár dní. K tomu jsem ovšem neměl důvod, nominaci jsem rád přijal. Dal jsem si však jednu podmínku, kterou musela televize splnit. Požadoval jsem zachování anonymity pro rodinu toho zachráněného chlapce. Oni jsou totiž rádi, že to mají za sebou, dobře to dopadlo a opravdu se k tomu už nechtějí žádným způsobem vracet. Natož mediálně.“

* Je naprosto jasné, že bezprostředně po pádu chlapce do studny byli všichni přítomní pod obrovským stresem. Vy jste mu dokázal čelit, zachovat si chladnou hlavu a udělat to, co bylo v daný moment asi to nejlepší. To je neuvěřitelně cenná schopnost. Máte představu, kde jste ji získal?

„O tom jsem nepřemýšlel. Pravdou je, že jsem v minulosti jezdil amatérské automobilové závody do vrchu a i v nich čelíte poměrně velkému tlaku. Nejde sice o život jako spíš o to, že to pěkné auto, s jehož přípravou jste si dal tolik práce, někde rozmlátíte. Ale ještě větší průpravou asi bylo, když jsem jako mechanik dlouhých dvanáct let spolupracoval s profesionálem, který jezdil rallye. Ta práce byla hodně zodpovědná, protože na této úrovni posádce o život skutečně jde. Přitom na vlastní servis auta bývalo poměrně málo času. Přesto se často dělaly složité věci, jako je převodovka nebo diferenciál. A to pak čas letí strašně rychle, navíc vám spolujezdec odpočítává, kolik ještě zbývá do startu. Je normální, že v takových situacích člověk hodně znervózní. Ze začátku se mi někdy i roztřásly ruce a kvůli tomu mi popadaly šroubky a všechno se zdrželo. Právě za těchto situací jsem musel v sobě objevit jistý vnitřní klid. Uvědomil jsem si, že čím víc budu nervózní, tím to bude jen horší. Zároveň jsem se naučil nevnímat ten šrumec kolem sebe, který k závodům prostě patří, a soustředit se pouze na to, co musím udělat. Jen tak jsem mohl auto dodat včas a v pořádku.“ 

* Z vašeho vyprávění o dramatické události mě zaujala vaše neutuchající víra, že vše dobře dopadne. Máte to tak i v životě?

„Určitě se dá říci, že jsem pozitivní člověk. Třeba i nyní procházím poměrně složitým životním obdobím, které odstartovalo odchod mé bývalé ženy. I když to není vůbec snadné, stále věřím, že i v tomto případě nakonec vše dobře dopadne.“

* Ve vašem domě nelze přehlédnout kytary. Myslíte si, že jistou preciznost a schopnost soustředit jste získal i coby aktivní hudebník?

„To nevím, každopádně na bubny hraji už od tří let, první školní kapelu jsme založili, když mi bylo dvanáct. S nějakým častějším veřejným hraním jsem však skončil asi před dvaceti lety. Už tehdy jsem vnímal, že se to příliš neslučuje s rodinným životem, který u mě dostal přednost. V současné době působím pouze ve skupině Kokeno rock složené z muzikantů bývalé skupiny Kontakt. Nehraji s nimi ovšem pokaždé, jsem spíš něco jako náhradník pro případy, že stálý bubeník nemůže. Obnáší to tak do deseti vystoupení ročně. Hráváme většinou po Prostějově třeba U Rockyho, Na rybníčku či U Matesa. Za bubny si vždycky sednu moc rád, doma stále cvičím a snažím se zdokonalovat. Nicméně po večerech už nechci stabilně nikde hrát, a to hlavně kvůli dětem, které mě potřebují doma.“

PETR MARÁK

* narodil se 3. července 1975 v Prostějově

* po absolvování ZŠ Edvarda Valenty vystudoval SOU v Lutíně, obor zámečník a na škole také v roce 1994 složil úspěšně maturitu

* po škole nastoupil do firmy Redo PV zaměřené na koženou galanterii, později pracoval také pro společnost Bexim Palleten, která v té době působila v Čelechovicích na Hané

* významnou část pracovního života strávil na autovrakovišti v Olomouci, kde pracoval nejen jako prodejce, ale i coby mechanik pro majitele firmy, který působil jako automobilový závodník

* od roku 2017 je zaměstnaný ve stavební společnosti DEK, konkrétně působí v olomoucké půjčovně strojů a nářadí

* je rozvedený, soud mu svěřil do péče syny Filipa (10) a Adama (8)

* mezi jeho záliby patří zejména hudba, od tří let hraje na bicí, postupně se přidala také kytara a baskytara, umí hrát i na klavír, dále má rád děti a zvířata 

zajímavost: svoji první kapelu založil již ve 12 letech, přičemž lásku k hudbě podělil po rodičích - tatínek působil v bigbeatové kapele Ametyst, maminka hrála na housle a kytaru