TTrénovat děti je velmi obtížný úkol, a to zejména těch nejmenších. Jejich koučové musí nejen umět vybalancovat přístup, ale být rovněž trpěliví, vstřícní, rozumní a k tomu umět sportovní caparty dostat do hry. Přesně v takové roli je teprve pětadvacetiletý vyslanec SK Prostějov 1913 Mikuláš Mihňák (na snímku). Mladý lodivod začínal s hráčskou a následně i trenérskou kariérou na severovýchodním Slovensku. Zde si vydobyl značné sympatie hráčů i rodičů, což se projevilo mimo jiné v nominaci na nejoblíbenějšího trenéra mládeže. Své zkušenosti zavítal loni uplatňovat právě do Prostějova kde je hlavním kormidelníkem rozrůstající se přípravky, kategorie ročníků 2011/2012 i hokejové třídy 2014.
* Kdy jste začal uvažovat o trénování? Měl jste v tomhle směru třeba i negativní motivaci, kdy jste viděl, jak nechcete, aby se trénovalo?
„Napadlo mě to někdy na konci střední školy v roce 2014. Samozřejmě jako každý hráč jsem si svým hokejovým životem prošel mnohými trenéry, kteří mě pozitivně posouvali vpřed. Ale setkal jsem se i s takovými, kterým šlo spíše o jejich vlastní profit a úspěch. I díky nim jsem se dal na tuto cestu a zabránil tak do určité míry tomu, aby se to více malým a mladým hokejistům také nestalo.“
* Co pro vás v tomhle směru byl nejhorší zážitek?
„Asi to, jak je trenér v negativním slova smyslu zaměřený na některého hráče. A v něm to evokuje nesmírný pocit nespravedlnosti. Přece jen je pro každého hráče trenér modla a jak trenér vůči hráči projevuje nepřiměřené množství nespokojnosti, s tímto hráčem se to následně vleče do konce života.“
* …a řada hráčů pak samozřejmě se sportováním končí. To ale nebyl váš případ, že? Spíše u vás bylo těžké skloubit sportování a hraní?
„Naštěstí ne. V mém případě to byla kumulace více vážnějších zranění a operací právě v nejproduktivnějším věku hokejového hráče. A proto jsem se postupně začal poohlížet po jiných možnostech.“
* Jaký první svůj trenérský úspěch si vybavíte? Případně kdy poprvé vám trénování přineslo velkou radost?
„Nějaký zásadní trenérský úspěch, co se týká třeba umístění v tabulce, pro mě neznamená až takový úspěch jako to, že se mladí hráči dostávají v tréninkovém a zápasovém procesu do stavu flow. Tedy takzvaného prožitku, kdy si hru skutečně užívají a získávají pocit, že jsou svobodní ve svém vlastním rozhodování.“
* S trénováním jste začal na Slovensku, nyní jste na Moravě. Jak byste porovnal zázemí obou zemí?
„Myslím si, že v České republice je mnohem více hokejových klubů, které mají podmínky na vyšší úrovni. Co je pozitivní, že v obou zemích se najdou šikovní a talentovaní hokejisté, se kterými se má kvalitně pracovat. Na Slovensku se už před pár lety rozběhl projekt Learn to play, který pod záštitou IIHF připravuje trenéry v klubech. Nové informace a metody se tím pádem dostanou ke každému z nich. Podobné vzdělávací akce bych uvítal i v České republice.“
* Co je nejvíce negativním trendem v českém hokeji? Předpokládám, že nesledujete vývoj jen u těch nejmladších...
„Za negativní trend považuji otevřenost novým možnostem a metodám, jak hráče vychovávat. Ještě stále jsme bohužel v době, kdy si myslíme, že všechno je úžasné. A že se všechno dělá perfektně. Mnoho trenérů se samo nevzdělává a nedohledává si nové informace, aby se někam posunuli. Zároveň však vidím problém v uznání trenérské práce jako takové. Mnoho z koučů v Česku i na Slovensku tak například trénuje při jiném zaměstnání, protože tato práce není stále dostatečně ohodnocená podobně, jako je tomu třeba u učitelů. Následně dochází k tomu, že trenéři nemají trénování jako prioritu, zároveň nemají tolik volného času a financí, aby si některé doškolovací semináře a přednášky zaplatili. A tím pádem stagnují. To vše se zrcadlí v práci s mládeží a na počtu draftovaných hráčů.“
* Když se přesunu do Prostějova, jak jste zde zatím spokojený? Splnilo tohle angažmá vaše očekávání?
„V některých ohledech ano, ale jsem zastáncem nestagnování. A proto do budoucna beru v úvahu i jiné možnosti pro můj kariérní růst, jako jsou například zahraniční stáže a podobně.“
* Co vás na samém začátku oslovilo na SK Prostějov 1913?
„Myšlenka a otevřenost něco změnit.“
* Na čem zakládáte své tréninky a jaká je jejich nosná myšlenka?
„Snažím se je koncipovat tak, aby jednak splnily svůj daný cíl a jednak aby je děti vnímaly jako něco, na co se mohou těšit a užít si to.“
* Co by se pak podle vás mělo na prostějovské mládeži ještě změnit a zlepšit?
„Podle mého názoru je to hlavně důvěra ze strany rodičů hráčů. A to hlavně směrem k práci trenérů. Častokrát mám pocit jako by nás rodiče vnímali za nějakého soupeře. Je potřeba si však uvědomit, že to děláme všichni společně hlavně pro radost samotných dětí...“
* Jak vnímáte současnou koronavirovou dobu?
„Momentální situace je nesmírně náročná pro celý sport. Není jednoduché všechno jen tak zastavit a očekávat, že to po několika měsících bude zase OK. Nebude… Po skončení opatření se budeme muset všichni vrátit zpět a zapracovat o mnoho více, abychom se dostali na potřebnou úroveň.“
* Bojíte se v důsledku koronaviru odlivu hráčů?
„Myslím si, že by se to této oblasti nemělo dotknout.“
