Své nejlepší roky v českých soutěžích spojil fotbalový záložník David Kobylík (na snímku) s Olomoucí. Ze Sigmy se dostal na zahraniční štace ve Francii, Německu, Kypru, Polsku nebo Slovensku. S národním týmem se stal evropským šampionem do 21 let. Od tohoto výjimečného okamžiku shodnou okolností nedávno uplynulo dvacet let. V posledních letech je jeho jméno spojeno s kluby na Prostějovsku, kde dohrává kariéru a současně si buduje jméno jako trenér. Naposledy působil v Kralicích na Hané a ještě předtím Určicích, přímo v Prostějově navíc pracuje v dopravní společnosti. „V Olomouci bydlím kousek od výpadovky. Každý den vyjedu na dálnici a za pár minut jsem v práci nebo na hřišti. Vyhovuje mi to,“ říká Kobylík.

* Jaro jste strávil v Kralicích, které spadly z krajského přeboru. Co vás přimělo k návratu do klubu, který na tom byl už po podzimní části docela špatně?

„Během svého prvního angažmá v klubu jsem se hodně skamarádil s předsedou klubu Janem Novotným. Jeho žena i synové patří do okruhu mých nejbližších přátel. Honza je skvělý člověk, fotbal dělá srdcem. Vrátil jsem se jako hráč ve chvíli, kdy jsem trénoval ve Frenštátě pod Radhoštěm divizi a na té úrovni už hrát nemohl. Domluvili jsme se, že zkusím Kralicím ještě pomoct. V zimě jsme i s trenérem Karlem Trnečkou sháněli hráče. Sám jsem toho nakonec moc neodehrál, ale snažil se pomáhat s tréninky, dělal takového mentora. Když kouč Trnečka skončil, tým jsem převzal a budu pokračovat i v nové sezóně. V trenérské kariéře chci jednou pokračovat výš než v I.A třídě, ale ne za každou cenu. Počkám na nabídku, vše má svůj čas. Teď budu v Kralicích, díky přátelským vazbám mě to uspokojuje.“

* Byl jste také v Určicích, Prostějovsko je v posledních letech vaší hlavní fotbalovou adresou...

„To je pravda. Už je to snad pět nebo šest let. Můj kamarád Ivo Lošťák tehdy končil v Kralicích a odcházel do Šternberka. Doporučil mě a já převzal právě Kralice. Tam jsem po necelých dvou sezónách skončil. Shodou okolností bylo místo v Určicích, tak jsem šel tam. Byly to dobré tři roky, zklidnil jsem se. Na amatérský fotbal jsem se začal dívat jinak. Nebyl tam úplný tlak na výsledky, spíš jsme potřebovali poskládat mančaft. Udržela se soutěž, na hráče se nabalili další kluci. Byly to fajn roky. Potkal jsem další dobré lidi, kteří fotbalu dávali všechno, třeba předseda Kouřil. Bez takových lidí, kteří mají srdce a dělají to s vášní, to dnes nejde. Tráví volný čas na stadionu, místo toho aby byli s rodinou nebo si spravovali něco na baráku tak sekají trávu, natírají lavičky a ploty. Starají se, aby vše fungovalo. Takové lidi mám rád.

* Profesionální a amatérský fotbal jsou dva rozdílné sporty. Bylo těžké zvykat si, že ve výkonnostní kopané je hodně věcí jinak než v té elitní?

„První sezóny byly extrémně složité. Nebylo problém si uvědomit, že hráči jdou den po zápase do práce. To jsem dělal taky. Ale já jsem magor, na fotbale jsem pořád. (směje se) Ovlivňuje to i můj soukromý život, ale tak to chci. Po práci jsem byl hned na hřišti. Zaměstnání je nutnost, abych se uživil, fotbal koníček, který mě naplňuje. Nějak jsem si myslel, že to tak mají všichni, jenže tak to nefunguje. Každý to má nastavené jinak. Pro někoho je to zábava. Na jeden trénink přijde, druhý vynechá. Já to vnímal vždy tak, že když jsem někde přihlášený, je to už povinné a nemůžu se rozhodovat třeba podle počasí...“ (hořce se pousměje)

* S tím jste musel narazit, nemám pravdu?

„Velkou. Na začátku trenérské kariéry jsem účast na tréninku vymáhal silou. Kdo nepřišel, nehrál zápas. I kdyby to byl nejlepší hráč týmu. K ničemu to nebylo. Takový kluk vynechal jeden trénink. Věděl, že nebude hrát, tak nepřišel ani na ten další. Přitom ti nejlepší měli své postavení v týmu a dopadlo to, jak muselo. Na žádost hráčů jsem v Kralicích poprvé skončil! Byla to zkušenost, kterou jsem si musel projít.“

* Jaký jste trenér?

„Zápasový, snažím se dostat do hráčů emoce, to je moje. Až se toho někdy bojím. Abych nebyl jako František Straka, který tým neskutečně nabudí a dostane hráče do euforie, dlouho to ale nevydrží. Ale myslím, že jsem se už zklidnil, nejsem takový fanatik jako dřív.“

* Snažíte se své hráče připravovat i po taktické stránce?

„V rámci možností. Takticky tým připravuji na nejbližšího soupeře. Buď se kouknu na jeho zápasy na TV Comu, nebo zápasy objedu. Většinou je to tak, že každý tým má dva nebo tři klíčové hráče. Když se je podaří pohlídat, obvykle to stačí. Zatím jsem neměl tým, který by mohl hrát o první příčky. Proto mě zajímá hlavně to, kam můžu kluky posunout. Výsledek není tou největší prioritou. Chci využívat jejich silné stránky. Díky tomu se několikrát za sezónu podaří dostat kluky fyzicky přes hranici, o které si myslí, že nejde překročit. Vždycky se to nepodaří, ale tak to chodí. Snažím se působit, aby se všichni cítili dobře a díky tomu také dobře zahráli.“

* Není to někdy až nereálné, kvůli menšímu počtu tréninků v nižších soutěžích?

„Hlavně na taktické věci není čas. Může se to dělat u tabule, ale to není příliš zábavné. Nejvíc se tým naučí u hloupých inkasovaných gólů. Kluci si chyby všimnou a podruhé už ji neudělají. Ovšem představa, že na tréninku jednotlivé hráče nějak významně posunete, je iluze.“

* V čem je problém?

„Uvedu příklad. Nejde trénovat blok a posouvání obrany. Když to člověk dělá, tak ty kluky ztratí. Přijdou dvakrát týdně na trénink a chtějí si zahrát. Ne hodinu chodit po hřišti a jen postávat. Snažím se taktické věci, které chci pak dělat v zápase, zakomponovat do tréninku. Když mě čeká utkání, ve kterém budu hrát z hlubokého bloku, musím udělat cvičení, kde ty prvky budou. Chi nastínit situaci, která bude v zápase. Často to ani nejde poznat, že je tomu cvičení přizpůsobené.“

* Na kondiční tréninky můžete rovnou zapomenout?

„Kdyby se trénovalo pětkrát týdně, mohl bych v úterý nebo ve středu naplánovat sérii ostrých startů. Tady to nejde. Tohle potřebuji dostat do hry. Třeba když hrajeme na dvě, tak trestem za špatnou střelu je sprint kolem branky. Druhý tým jde do přečíslení, tím se zase trénuje rychlý protiútok. Hodně pomáhají různá omezení. Na jednu přihrávku, střela z první. Všichni se dostanou do hry, to jako trenér potřebuji. Navíc u různých omezení se hráči učí takticky přemýšlet. Přepíná z obrany do útoku. To je dnes klíčové. Kdo zvládne přepínání rychleji, vyhrává.“

* Řada klubů si stěžuje na nedostatek hráčů. Některé se slučují, aby složily sestavu, jiné dokonce končí. Co říkáte ta úbytek fotbalistů?

„S tím bojuje úplně každý... Na všech úrovních. Trénoval jsem divizi, kde hráči dostávali i peníze. Stejně mi přicházely esemesky, že na páteční trénink nepřijdou, protože mají nějakou brigádu. Přitom dostávali třeba šest tisíc měsíčně. To už jsem fakt nechápal! V nižších soutěžích je to trošku jinak. Když už někdo fotbal dělá, chce hrát a ne sedět na střídačce. Takže pokud se na hřiště nedostane, jde do vedlejší vesnice, kde je třeba v základu. Takže jsem rád, když mám čtrnáct lidí. Problém je, když se dva zraní a další dva třeba odjedou na dovolenou. Jsem pak rád, že dám dohromady jedenáctku. Tak to je, je to prostě dané dobou.“

* Fotbal byl přitom na vesnicích důležitou součástí společenského života…

„Tak to bývalo. Jen se stále více ukazuje, že sport jako celek je ve velkých problémech. Vždy byl prioritou lidstva. Kvůli zdraví, kvůli zábavě. Dnes politické reprezentace dělají řadu věcí, které sportu naopak škodí. Osekávají peníze, které šly dříve do sportu. Zdravý životní styl byl priorita, to teď reálně neplatí. My řešíme obezitu dětí, dáváme granty na výzkumy, co s tím, utrácíme za průzkumy a zapomínáme na to, že řada problémů je prostě způsobená tím, že se prostě nehýbají. Politici jsou často lidé, kteří nikdy neviděli tenisky a na sportu se ukážou pouze ve chvíli, kdy cítí, že jim to může pomoci v kampani. Jinak sport neviděli ani z rychlíku, a proto ve sportu škrtají opravdu drasticky. Před každými volbami se fotí s každým medailistou, po volbách na vyřčené sliby kašlou. Je to hanba. Pochopitelně jsou výjimky, většinou to ale bohužel funguje, jak jsem řekl.“

* V regionu jste zakotvil i pracovně. V Prostějově děláte v logistice dopravy. Naplňuje vás taková práce?

„Baví mě to. Pracuji v malé firmě. Jsem trochu dispečer, trochu účetní, dělám administrativu. Je to díky tomu kreativní práce. Majitel je bývalý a zřejmě i můj budoucí svěřenec v klubu. O fotbale se ve volných chvílích můžeme pobavit, prakticky ve všem se shodujeme. Všechno je o vzájemném respektu. Ve firmě je to můj šéf, na tréninku mám hlavní slovo já. Funguje to.“ (úsměv)

 

DAVID KOBYLÍK

* narodil se 27. června 1981v Olomouci

* bývalý profesionální fotbalista, který hrál na elitní úrovni například za Sigmu Olomouc, francouzský RC Štrasburk či německou bundesligu za Arminii Bielefeld

* v průběhu kariéry si zahrál také v Polsku za Polonii Bytom, na Kypru za Omonii Nicosii a na Slovensku oblékal dres MŠK Žilina kde v sezóně 2009/2010 získal titul

* v české lize odehrál 112 utkání a dal 11 gólů

* v tuzemsku ještě v profesionální kariéře nastupoval za 1.HFK Olomouc či Baník Sokolov

* působil v mládežnických reprezentačních výběrech České republiky od kategorie do 15 let až do U 18, odehrál 49 zápasů a vstřelil 5 branek

* za reprezentační jedenadvacítku odehrál celkem 32 zápasů, v nichž se sedmkrát střelecky prosadil

* je členem kádru mistrů Evropy hráčů do 21 let z roku 2002, k titulu přispěl starty ve čtyřech z pěti zápasů

* ještě jako hráč začal trénovat, nejvýše zatím vedl Frenštát pod Radhoštěm v divizi

* následovalo působení v Určicích či v Kralicích na Hané, kde za Karla Trnečku dokoučoval uplynulý ročník 2021/2022, tým však spadl z krajského přeboru

zajímavost: fandí SK Sigma Olomouc a Real Madrid, jeho oblíbení hráči jsou Francouz Zinedine Zidane a Němec Lothar Matthäus