Jsou různé druhy sportovců a sportovkyň. Někteří si prostě aktivní pohyb zvolí jako výplň volného času. Pro další je to možnost práce na sobě, zlepšování se. A pak jsou tu tací, kteří se snaží dosáhnout opravdu velkých úspěchů. Veronika Bolfová (na snímku) si v ragby postupně všemi těmito fázemi prošla. Z odvětví, ke kterému se dostala spíše náhodou, se stala důležitá náplň jejího života. Navíc se ukázalo, že je pro ni tento sport jako ušitý. A už tak i reprezentovala Českou republiku na evropském šampionátu. V odvětví, které ještě v Česku tak úplně nezakořenilo. „Ale to se zlepšuje. O rugby je víc a víc slyšet,“ říká mladá žena, která za sportem neváhá pravidelně dojíždět do Brna i do Prahy.

 

* Jak jste se k ragby dostala? V Česku stále nejde o úplně běžný sport.

„Bydlela jsem čtyři roky na internátu. Se spolubydlící Adélou Bednaříkovou jsme měly spoustu volného času. Tak jsme se rozhodly, že začneme sportovat, najdeme si nějakou aktivitu. A ona našla ragby v Olomouci. Napsaly jsme tedy do klubu, že se chceme přidat. Odepsali, že budou rádi, ať klidně přijdeme. Nakonec jsem u sportu vydržela jen já. Kámoška to později vzdala.“

* Nebyla jste pak trochu naštvaná, že se tak stalo?

„Ne, to ne, když ji to nebavilo… Bylo to její rozhodnutí, a tak jsem to brala.“

* Říká se u některých činností, že to byla láska na první pohled. Jak to bylo u vás?

„Jo, to určitě ano. Zamilovala jsem se hned, jak jsem přišla. (úsměv) Okamžitě mě to začalo bavit.“

* Co vás na ragby baví nejvíce?

„Hlavně holky. Poznávám hodně nových děvčat. A také to, že je to takové různorodé. Není to pořád stejné, ale děje se pořád něco nového. Je to o kreativitě, pohybu, je tam i trochu té agrese, takže se i vybiju na tréninku.“

* Jak těžké je začít s rugby v trošku pozdějším věku?

„Začínala jsem v prváku, to mi bylo patnáct. Je to úplně v pohodě. Může tam přijít kdokoli, v kterémkoli věku, klidně starší než já. Dá se to rychle naučit.“

* Předtím jste se věnovala nějakému sportu?

„Ne. Nedělala jsem nic, akorát chvilku hasičský sport. Ale to bylo spíše jen občas.“

* O ragby se někdy mluví jako o drsném sportu. Je to pravda? Nebo spíš stereotyp?

„Zase tak drsné to není. Je tam hodně pravidel. V ragby je samozřejmě kontakt, ale není to tak strašné, jak si všichni myslí. Pokud se hraje podle pravidel, kterými se všichni řídí, a pokud tam není nějaký loupežníček (pousměje se), je to opravdu v pohodě. Nepřijde mi to tak drsný sport.“

* Pokud tedy člověk dodržuje pravidla.

„Ano, v opačném případě je to o hodně horší.“ (rozesměje se)

* Jak častá jsou v tomto sportu zranění?

„Určitě k nim dochází, tomu se nejde vyhnout. Hodně často jde o nos, že si ho hráčka narazí nebo zlomí. Ale to už bereme tak, že to nic není. A občas něco s koleny. Není to ale tak, že by se to stávalo často. Spíše výjimečně, většinou se to stane holkám, které mají problémy už delší dobu. Pak už na to musí být opatrnější. Když jsou ale moc, nejdou do toho naplno, a když do toho nejdou naplno, tak to jsou právě ty chvíle, kdy ke zraněním dochází.“

* Jak vnímáte kolektiv? Občas se říká, že čistě ženská parta nemusí dělat dobrotu...

„My to máme úplně v pohodě. Všechny se bavíme. I napříč kluby. Není to jen o tom, že by si sedl jen náš klub. Kolikrát se stane, že po zápase se sejdou všechny kluby a jdeme si sednout společně. Není to tak, že bychom se nenáviděly. To vůbec.“

* Takže na hřišti si to „vyřídíte“, ale mimo ně to nepřenášíte.

„Jo, jen na hřišti. Tam soupeříme. Potom jsou z nás zase kámošky.“

* Vy jste měla možnost reprezentovat Českou republiku. Jaké byly vaše začátky v národnjím týmu?

„Už po roce aktivního hraní jsem dostala pozvánku. Byl to sraz, kam zvali všechny holky z mého ročníku. Ono nás totiž moc hrajících ragby není, tak jsem se tam nachomýtla. (směje se) Na prvním srazu jsem ale nemohla ani pořádně trénovat, měla jsem problémy se zády, spadla jsem totiž ze schodů... Takže jsem jen tak přihlížela. Pak jsem ale začala jezdit pravidelně. A hodně mi to pomohlo, potom totiž začal úřadovat koronavirus. To bylo ve druhém ročníku. Hodně jsme trénovaly, celý týden, každý den. Pravidelné bylo také soustředění. To mě hodně posunulo. A pomohl mi jak trenér z reprezentace, tak holky. Poté se objevila možnost jet na Evropu, dostala jsem se do širší nominace. Jenže pak nám bohužel šampionát zrušili kvůli koronaviru. Pořád to bylo takové, že se nevědělo, zda to bude, nebo nebude. Nakonec jej zrušili. Další rok jsme hodně trénovaly. Měla jsem třeba osm tréninků týdně.“

* To není málo...

„Ano, už to bylo takové náročné. Dostala jsem se následně do užší nominace na Evropu. A když se to dostalo ke konci, tak nám tu Evropu zase zrušili. Tentokrát to nebylo kvůli koronaviru, tam byly problémy mezi státem a federací, nevím přesně, jak to tam bylo. Ale zase nám ji zrušili. Pak ji zase obnovili, jenže se nepřihlásilo dost států. Bylo to všechno hodně narychlo.“

* Muselo to být hodně deprimující. Jak jste všechny tyto změny snášela?

„No, nebylo to jednoduché, ale co mohl člověk dělat… Naštěstí byla jsem v dívkách a dostala jsem se i do kádru žen jako náhradník. Mistrovství Evropy je rozdělené na dvě kola, každé se hraje v jiném místě a v jiném státě. Na první jsem byla jako náhradník, nakonec jsem nejela. Na druhé mě dali do nominace, do první dvanáctky a jela jsem hrát do Budapešti.“

* Byl to velký zážitek?

„Bylo to fakt zajímavé. Pro mě bylo nejtěžší se aklimatizovat v kolektivu. Byl to úplně jiný kolektiv, než na který jsem byla zvyklá. S holkama jsme se občas potkávaly na hřišti nebo během soustředění. Ale neznala jsem je tak dobře. Ale fakt mě přijaly skvěle a užily jsme si to.“

* Navíc jste zaznamenaly úspěch!

„Ano, obsadily jsme se v celkovém pořadí druhé místo. Holky v Záhřebu byly první, v Budapešti právě druhé. V obou případech jsme o první příčku bojovaly s Ukrajinou. V Záhřebu jsme proti nim vyhrály, v Budapešti ne. A když se sečetl výsledek z celého turnaje, tak jsme prohrály o čtyři body. Ale i tak jsme si to užily a postoupily do nejvyšší úrovně, co teď holky bojují.“

* Zpět ještě k tréninkům. Osm týdnů je opravdu hodně. To muselo být hodně náročné i s tím, že jste dojížděla.

„To ano. Ale já jsem ještě dojížděla do Brna, soustředění většinou bývala v Praze. Ve čtvrtek jsme odjely do Prahy, tam jsme potrénovaly a v neděli se vracely zpátky domů.  V pondělí, v úterý jsme pokračovaly zpět na Moravě.“

* Jak těžké bylo skloubit sportování s rodinou, blízkými?

„No, to už je těžší... Naši se pak až divili, nevěděli, kdy budu doma. Bylo to náročné, když bych chtěla udělat oslavu, tak to nešlo. Většinou jsem chyběla. Ale oni to nějak akceptovali a podporovali mě. Jsem za to ráda. Protože třeba i na zápasy mistrovství Evropy se přijeli podívat. Tvrdili mi, že nedojedou, pak jsme se tam viděli. To mě hodně potěšilo. Bylo to takové náročnější, ale zvládli jsme to. Stálo to za to.“

* Kolik holek a žen vůbec hraje v Česku rugby?

„No, moc jich není. Zatím to není moc rozšířený sport. Teď to ale začíná být lepší, lidé přicházejí. Náš sport dostal i finanční podporu tento rok. Už je vidět i více reklam a dostává se to do povědomí.“

* Stává se, že ženy přechází k ragby z jiných sportů?

„To úplně nevím. Ale pár holek máme z atletiky. Jsou dost dobře připravené fyzicky. Vím, že ještě jedna hrála basketbal. Občas prostě nějaké přijdou odjinud, ale zas tak dobře všechny ještě neznám.“

* Jak to vidíte s vaší budoucnosti v ragby do budoucna?

„Teď mám zranění, sezónu jsem vůbec nehrála. Jsem v rekonvalescenci. Příští rok se ale budu stěhovat kvůli škole do Prahy. Je tam víc možností, jak trénovat, nabídku mám od několika klubů. Chci se jen posouvat a posouvat.“ (úsměv)

* Prahu tedy berete jako možnost prosadit se v ragby ještě výše?

„Jasně. Já už holky z Prahy znám, a to díky reprezentačním zápasům a zmíněným srazům nároďáku. Určitě se na přesun do hlavního města Česka těším. Budu trénovat v jiném klubu, kde už ale taky holky znám. Trenér dívek výběru České republiky vede i jeden klub v Praze jeden klub, právě tam se přesouvám. Už se známe a on je fajn.“