S fotbalem spojil Ladislav Dudík (na snímku) prakticky celý život. Nejprve jako aktivní hráč, po ukončení kariéry pak jako atypický činovník. Jeho náplň se většinou nevešla do přesné funkcionářské nebo manažerské kolonky. Vždy se snažil pracovat pro klub, trenéra i mužstvo. Když bylo zapotřebí, chystal hřiště na mistrovský zápas, pokud se hledala posila, objížděl zápasy a sledoval třeba i talentované mladíky. Bylo jedno, zda působil v Kralicích na Hané, Vyškově, nebo Prostějově, kde snad poprvé v kariéře dostal oficiální funkci, když se stal sportovním ředitelem 1.SK „Na mé práci se ale nic nezměnilo. Hledám mladé hráče a snažím se je posouvat nahoru. To mě baví,“ říká nadšenec, který je současně i místopředsedou Okresního fotbalového svazu Prostějov. „Bez kopané bych být nemohl ani den!“

* Jak se stane, že fotbal člověka tak pohltí?

„Prostě to přijde. Jako láska na celý život. S aktivním fotbalem jsem musel skončit ve třiceti a věděl jsem, že u něj chci zůstat. Je součástí mého života, nechtěl jsem o něj přijít. Už dopředu jsem uvažoval o způsobu, jak u něj zůstat. Trénování nebylo pro mě, i když jsem to taky zkusil. Spíš mě bavilo věci kolem fotbalu udělat a nachystat, pro trenéry i mužstvo.“

* Žádný náhradní plán po ukončení aktivní činnosti nebyl?

„Ne. Neuměl jsem si představit, že v sobotu nebo neděli bude fotbal v mém programu chybět. Takže ve třiceti jsem skončil s hraním a začal jsem objíždět zápasy, sledovat hráče. To bylo vždy moje. Snažit se posouvat hráče do vyšších pater. Řadu let v Kralicích, později ve Vyškově i teď v Prostějově.“

* Berete to jako tvůrčí činnost?

„U fotbalu je celá řada pozic, bez kterých se náš sport neobejde. Třeba práce vedoucího týmu nebo technického úseku. Když nebudou dresy nebo nachystané hřiště, nemůže se hrát. Těch lidí, kteří se o to starají, si hodně vážím. Ale práce s fotbalisty je přece jen něco jiného. Možnost podílet se na jejich vývoji mě naplňuje. A když se povede vychovat dobrého hráče, to pak potěší každého.“

* Takové pocity jste mohl zažívat i jako trenér…

„To je pravda, ale trénování mě opravdu nikdy nelákalo. Zkusil jsem to kdysi v Hrubčicích, ale to byl okresní přebor a přece jen trošku něco jiného. I o hřiště jsem se staral. V Kralicích, když zrovna nebyl hospodář. To pomáhal každý, kdo měl ruce a nohy. Ale více méně to vždy směřovalo k chystání týmu pro trenéry, vybírání posil.“

* Kdy jste si poprvé vyzkoušel práci v opravdu velkém fotbale?

„Někdy před dvaceti lety, když v Prostějově hrál druhou ligu LeRK. Dělal jsem vedoucího mužstva u Jiřího Vaďury a Zdeňka Dembinného, vlastně poprvé nakoukl do profesionálního fotbalu. Byla to velká zkušenost.“

* A velký skok?

„Obrovský. Výkonnostní a profesionální fotbal jsou rozdílné sporty. Vím, o čem mluvím. Jiné je úplně všechno. Od zabezpečení chodu klubu přes zázemí až po hráče. Ale tak je to ve všech sportech.“

* Jak se fotbal za posledních téměř třicet let, co jste hrál poslední mistrovský zápas, změnil?

„Kluci jsou na tom mnohem lépe technicky, někdy jim ale chybí taková ta zarputilost, kterou jsme měli dříve. Sám jsem nikdy nešel k lékaři, pokud nebylo něco zlomeného. Ani to nebylo vždy. Že jsem měl zlomený nos, jsem zjistil, až když srostl. (úsměv) Vykloubené rameno jsme si vraceli sami, teplota se řešila acylpyrinem po zápase. Když bylo zle, nešlo se po zápase na pivo. A to bylo celé. Dnes je to jinak...“

* Mrzí vás to?

„To zase ne, nežiji ve vzpomínkách. Dnes je pochopitelně jiná lékařská péče, což je dobře. Stejně jak je v pořádku, že se kluci hlídají, protože fotbal je jejich zaměstnání. Jen se nic nemá přehánět.“

* Zpátky ke hře. Proč jsou dnešní generace lépe technicky vybavené?

„Je to dáno vývojem. Když jsme před lety přišli ze školy, hodili jsme aktovku do kouta a šli hrát fotbal. Tréninky nebyly tak propracované. Organizace nebyla taková jako dnes. Když budete čtyřikrát týdně systémově pracovat, musí se to projevit. My jsme to brali, že si jdeme zahrát. Technické nedostatky se nahradily bojovností. To je věc, která někdy dnes trošičku některým hráčům schází.“

* Jsou na tvrdou práci háklivější?

„Dá se to tak říct. Přitom základem případného úspěchu je píle a pracovitost. Jako příklad vždy dávám prostějovského Luboše Machynka. Vůbec se nebál po dorostenecké druhé lize přestoupit na rok do Čechovic a přes Určice a divize se vrátil do třetí, pak do druhé ligy. To je obrovský skok. Kdyby byl háklivý, tuto cestu by nezvolil a raději by seděl ve vyšší soutěži na střídačce, což si někteří pohodlnější kluci vyberou. Stačí jim to, i když se tak nikam nedostanou.“

* Je to také skutečností, že fotbalistů je méně než před lety?

„Dříve se daly poskládat v jednom klubu tři jedenáctky a na další ještě nezbyly dresy. Dnes je někde problém dát sestavu dohromady. Hráči nejsou. Třeba na Prostějovsku už několik let není dorostenecká soutěž! To je problém a signalizuje to úbytek hráčů. Chybí kvantita, ze které se vybírá kvalita.“

* Prakticky všechny sporty mají podobné problémy. Souvisí to s řadou jiných lákadel, která mládeži dnešní svět nabízí?

„Částečně ano. Jsou tady i další problémy. Rodiče jsou vytížení a nemají čas vozit děti na tréninky a zápasy. Na sport je proto nedají. Jsou třeba i matky samoživitelky a těm chybí peníze. Spousta talentů nám i tímto způsobem proklouzne. To je realita.“

* Mladíci, kteří se k fotbalu dostanou a projdou mládežnickými kategoriemi, často končí s tím, že pro ně není místo mezi muži. S tímto názorem souhlasíte?

„Já si to nemyslím. Chce to ale zájem obou stran. Krédem našeho klubu i moje osobní je snaha posouvat kluky z dorostu mezi muže, a to co nejvýše. Někteří kluci ale mají představu, že z dorostu půjdou rovnou do ligy. Stává se to, ale není to pravidlem. Přechod mezi muže je těžký, má svá pravidla. Tím nejdůležitějším je, že fotbalista musí hrát. Jedině tak se může zlepšovat. Na lavičce se to dělat nedá. Proto razím cestu – běž níž a hraj a ten klub z vyšší soutěže si tě najde a vytáhne zpátky nahoru. Někomu se tato cesta zdá hodně obtížná a tak hledá jiné důvody, proč nemá uplatnění.“

* Jak se vám daří skládat tým pro druhou nejvyšší soutěž?

„Je to náročné. Musí se shánět hráči z celé republiky. Třeba Jakub Kopřiva je ze západních Čech. Máme kluky ze Slovenska. Hráči mají někdy finanční nároky, které nemůžeme splnit, jindy požadují byty. Proto mámě vytipovaných hráčů vždy víc. Jednáme, zvažujeme možnosti, počítáme. Někdy je to hodně složité.“

* Jak pomáhá spolupráce s olomouckou Sigmou, kterou se podařilo na začátku roku dohodnout?

„Myslím si, že je výhodná pro oba kluby. Několik let to nefungovalo, jak bychom si přáli, ale na začátku letošního roku jsme si sedli s Ladislavem Minářem, Jakubem Benešem i Adamem Košařem a nastavili podmínky spolupráce. Funguje to a věřím, že to tak bude pokračovat. Máme kvalitní hostující hráče a pro Sigmu je dobré, když má kluky ve druhé lize dvacet kilometrů daleko. Mohou je sledovat a kdykoli si je stáhnout zpátky. Momentálně máme v kádru Štěpána Langera, Jakuba Matouška a Jiřího Spáčila a všichni jsou v užším kádru a hrají.“

* Jen spoluprací se Sigmou si ale nevystačíte. Hledáte hráče i jinde?

„Pochopitelně. S Karlem Kroupou jezdíme po zápasech třetí ligy. Sledujeme a vybíráme. Tímto způsobem k nám přišel Roman Bala. Z Vyškova se do Prostějova vrátil Michael Sečkář. Ze stejného klubu, kde je cítit kvalitní práce vedení i trenéra Jana Trousila, přišel Michal Stříž. S Vyškovem ostatně spolupracujeme oboustranně. Posíláme tam naše mladé kluky, aby měli vytížení a jednou se vrátili. Vždy jim říkám, že nejsou odloženi, naopak. Mají šanci hrát třetí ligu, což je kvalitní soutěž. Ideální prostor na rozehrání a pak posun do vyšší soutěže.“

* Sledujete hráče také mimo hřiště?

„To je pro mě naprostý základ. U každého fotbalisty si prověřuji, jaký je, jaké má vlastnosti. Nevzal bych do kabiny hráče, který by mi ji mohl rozbít. Proto teď v sezóně táhneme za jeden provaz a máme slušné výsledky. Ale to je jen proto, že máme dobrou partu. Jsou to mladíci, hrají jeden za druhého. Proto vždy pečlivě vybírám. Nedívám se jen, jak mu to jde na trávníku. Už se stalo, že jsem nevzal kluka, který fotbal uměl, ale jinak by s ním byly velké problémy. Kdyby k nám přišel, měli bychom rychle problémy všichni.“ (pousměje se)

* Tým 1.SK Prostějov se vrátil na fotbalovou mapu v roce 2011 a dokázal postoupit z divize do druhé ligy. Jednou sestoupil, dokázal se ale vrátit a kroutí v soutěži druhou sezónu v řadě. Už se v této společnosti zabydluje?

„Snad už ano. Před sezónou jsem se trošku bál. Vyměnilo se deset hráčů, to už je pořádný zásah do sestavy. Příprava byla krátká, to byl další problém. Úvodní zápasy tomu odpovídaly, byly rozpačité. Uvažovali jsme i o tom, jestli nepřivést ještě nějakého zkušeného hráče a pak nám trošku pomohla koronavirová pauza. Dala nám čas, aby si kluci sedli. Po přestávce to vypadá slušně. Kluci chtějí hrát, na zápasy se těší a je to vidět. Máme jednadvacet hráčů v kádru. Tři jdou na tribunu, ale další zápas můžou skočit do základní sestavy. To je výborné. Myslím, že si ve druhé lize získáváme dobrou pozici.“

* Jak je tomu mimo hřiště?

„Myslím, že se nám podařilo prostějovský fotbal zvednout ze dna a postavit jej na nohy. Máme zpátky druhou ligu mužů, mládež nám funguje ve středisku a hlavně se podařilo vytvořit důstojné zázemí jak v areálu SCM Za Místním nádražím, tak v Olympijské ulici, kde za obrovské podpory Olomouckého kraje a Statutárního města Prostějov roste skuteční perfektní areál. Za to vše zaslouží velký obdiv celý tým v čele s předsedou Františkem Jurou. Práce všech v klubu je obdivuhodná, Mimořádné penzum odvádí Ivan Polák s Tomášem Čepou, ale i další. Rád bych poděkoval také všem obchodním partnerům, bez jejichž podpory by prostějovský fotbal nebyl na stávající úrovni.“

LADISLAV DUDÍK

* narodil se 20. října v Prostějově

* sportovní ředitel 1.SK Prostějov

* jako hráč nastupoval za Hrubčice, RH Znojmo, Určice, Agrostroj Prostějov a Kralice na Hané

* po ukončení kariéry pracoval jako funkcionář u fotbalových klubů v Kralicích na Hané, Vyškově, kde byl 5 let sportovním manažerem a posledních devět sezón u 1.SK Prostějov nejprve jako sportovní manažer a 1. ledna 2020 se stal sportovním ředitelem

* v současnosti je místopředsedou Okresního fotbalového svazu Prostějov

zajímavost: hráčskou kariéru mu ve třiceti letech ukončilo těžké zranění