Čerstvý osmdesátník, který se do důchodu rozhodně nechystá. Co by tam taky dělal, když mu to pořád báječně hraje i zpívá. Petr Janda (na snímku) je nadále frontmanem legendární kapely Olympic, která v rámci letošního Prostějovského léta pořádně rozparádila zcela zaplněné náměstí T. G. Masaryka.

Krátce předtím vznikl následující rozhovor, který si dal za cíl rozkrýt, co se skrývá za texty písní slavné kapely. A jak se vlastně jejich obsah vztahuje k neuvěřitelně vitálnímu i houževnatému zpěvákovi, který příští rok oslaví neuvěřitelných 60 let na hudební scéně.

 

* Kolik mám ještě dní, než přijde poslední, jak dlouho budu zpívat a hrát? To je jedna z otázek písně vzniklé na text Zdeňka Rytíře. Už jste na ni našel odpověď?

„Tenhle text původně není o věku, ale o tom, jestli nás zakážou, nebo nezakážou. Píseň vznikla v roce 1969, kdy tu byly sovětské tanky a kdy byla nejistá doba. Spousta kapel se tehdy rozpadla, nedalo se pořádně hrát. V tom je hlavní smysl této písničky. Kromě toho je to celé podbarveno láskou. Ale je v tom hlavně atmosféra konce pražského jara a začátek příšerné normalizace.“

* A jak si na tu otázku odpovídáte nyní?

„Pořád stejně, já to moc neřeším. Píseň byla složena v nějakém období, měla určitý podtext a já sám ji stále vnímám jako nostalgickou vzpomínku na tu dobu. Teď už si tuto otázku nekladu. Je mi samozřejmě jasné, že to i vzhledem k věku jednou všechno skončí. Ale není to něco, čím bych se už zabýval.“ (úsměv)

* Takže zatím nevíte ani to, kdy zazpíváte naposledy „skončili jsme, jasná zpráva“. Je něco, s čím jste ve svém životě skončil, a víte, že už v tom nebudete pokračovat?

„Jasná zpráva bylo ve své době spojení dvou slov, které znamenalo něco jako bezpochyby, tedy že něco prostě určitě udělám. Co mě se týče, tak jsem skončil s kouřením. Bude to už sedmnáct roků, co jsem s tím po padesáti letech sekl. Teď už vím, že s tím nezačnu. Od té doby jsem cigaretu ani nedržel v ruce.“ (pousměje se)

* V další ze svých písní zpíváte o tom, že z Paříže znáte bulvár Saint Michelle, kam jste včera šel s Marie-Claire. I do Prostějova se často vracíte. Co znáte z tohoto města?

„Asi jako první si vybavím secesní Národní dům s divadlem od architekta Jana Kotěry. Dále pak noblesní Hotel Grand a také Hotel Avion, kde jsme mnohokrát spali. Vzpomínám si, že naproti byl obchod s galanterií. Jeník Pacák, náš tehdejší bubeník, si tam koupil korále, kterými se omotal. Tehdy byla doba hippies, takže vypadal jako největší sekáč.“ (směje se)

* A vybaví se vám nějaký konkrétní člověk spojený s Prostějovem?

„Jednou jsme zažili večírek s nějakým klukem, který nám celý večer vyprávěl vtipy, a my se nemohli přestat smát. Když nás pak z jedné hospody vyhodili, tak jsme šli do jiné a on v tom stále pokračoval. Ale to už je strašně dávno. My jsme tady hráli mockrát na různých místech, jen na tomhle hlavním náměstí zatím ještě ne. To bylo poprvé.“

* V jedné ze svých nejznámějších písní zpíváte o matčiných slzách padajících na polštář. Čím vy sám jste trápil své rodiče? A čím jste jim naopak dělal radost?

„Maminka absolutně nesnášela, když jsem někdy přišel pozdě. Ale odpustila mi vždy, když jsem jí přinesl šeřík. (směje se) Tím jsem jí dělal radost. Bývalo to vždy začátkem května. Chodili jsme do vinohradských zahrad, které byly pusté, protože jejich bohatí majitelé po roce 1948 emigrovali. Nikdo je nehlídal. Tam jsme chodili trhat nejen šeřík, ale i ovoce, každý měsíc tam bylo něco jiného.“

* V další ze svých známých písní vyzýváte zřejmě svoji partnerku, aby vám dala víc své lásky. Od koho jste v životě dostal nejvíc lásky vy?

„Určitě od dětí. Tam se přesunul celý můj život. Pravdou je, že i moje devítiletá holčička si tuto písničku zpívala, aniž by tušila, že ji složil její táta. Takže píseň je to stále živá.“ (úsměv)

* V jiné ze svých krásných písní upozorňujete, že jakkoliv intenzivní láska může být, může se stát, že se pomalu vytrácí. Měl jste někdy pocit, že se podobným způsobem mizí i vaše láska k hudbě?

„To určitě ne, vždycky jsem si dělal, co jsem chtěl, na nic dalšího jsem se moc neohlížel. Tuhle píseň dělal můj kamarád Petr Přibyl, který od manželky dostal sbírku básní Jaroslava Jakoubka. Udělal z toho patnáct písní, jednu hezčí jak druhou. Původně to mělo být pro Petra Nováka, od něhož jsem to vlastně převzal, protože se mi ten text velice líbil.“

* Jak zpíváte v písni Dávno, je toho jistě hodně, co jste zvládl třebas silou. Mnohé z toho se může jevit úsměvné a vzdálené, ale na něco jste jistě dodnes pyšný. Co to je? 

„Osobně to zase tak nepitvám... Každopádně pyšný jsem hlavně na Olympic, s nímž příští rok oslavíme šedesát let. To se v plné slávě vlastně podařilo pouze ‚Stounům‘. Ostatní kapely se během této doby buď rozpadly, nebo upadly v zapomnění. Takže něco takového je pro nás obrovský úspěch.“

* Jsou v životě chvíle, kdy je těžké „zapomenout na všechno, co je pouhou tou tmou obarvenou na černo.“ Co jste v takových okamžicích dělal vy?

„To je těžké. Každopádně si stále dobře vzpomínám na okolnosti vzniku této písně. Tehdy jsem se rozcházel s holkou a byl jsem srab, takže jsem to udělal přes telefon. Důvodem bylo to, že jsem se zamiloval do mladší holky, baletky, kterou jsem si pak vzal za ženu a zplodil s ní dvě děti. Tenhle námět jsem pak dal textaři Pavlu Chrastinovi, který vše zpracoval do podoby písně.“

* V méně známé písni Hit nebo život se zamýšlíte nad vlivem drog na tvorbu. Vy sám se svěřujete, že vaším „dealerem“ byl život, svoboda, ženský a pohoda. Jinde zase zpíváte, že „když se dívky rozvlní, není, co byste jim nesplnil“. Co nejbláznivějšího jste pro některou ze žen udělal?

„Za sebe si asi nevzpomenu. Ale vybavím si příhodu svého syna, který chtěl okouzlit nějakou holku. Já to tehdy nevěděl. Teprve po jeho smrti jsem se od té holky dozvěděl, že si s ní tehdy dal rande v nějaké kavárně v Brně. Když přišla, tak salónek, kde seděl, byl plný nejrůznějších kytek. Ona se ho samozřejmě zeptala, co to má znamenat. A on ji na to řekl: ‚Nezlob se, ale já jsem nevěděl, jakou kytku máš ráda, tak jsem od každé koupil jednu‘.“ (směje se)

* Už je to hodně let, co jste nastoupil do „vlaku, co nikde nestaví“. Čekal jste, že s ním dojedete takto daleko?

„Nečekal. Pravdou je, že celý program k šedesáti letům se bude jmenovat Vlak, co nikde nestaví. Bude to komponovaný tak, že se vlak rozjíždí, trošku ho přibrzdíme ve čtyřiadevadesátým, kdy jsme nehráli, ale nikdy ho nenecháme úplně zastavit. Každopádně těch šedesát let určitě byla jedna velká jízda.“

* V jedné ze svých nejznámějších písní Okno mé lásky se zamýšlíte nad tím, kdo vás nahradil ve vztahu k dívce. Vidíte někoho, kdo by jednou mohl nahradit Olympic na hudební scéně?

„Nikoho takového moc nevidím. Hudba se vyvíjí různými směry, my už jinou dělat nebudeme. Zároveň si ale nemyslím, že by nás měl někdo nahradit a dělat to, co děláme my. Ostatně hned na začátku jsme se bavili o prostějovském secesním Národním domě. Ani secese se už nikdy nevrátila a s Olympicem to asi bude stejné.

 

PETR JANDA

* narodil se 2. května 1942 v Praze

* český rockový zpěvák, skladatel a kytarista.

* dlouholetý frontman skupiny Olympic, pro kterou složil mnoho hitů

* dodnes je jednou z největších legend v historii české hudební scény

* legendární rocker se hudbě věnoval už od dětství

* první jeho působení bylo ve skupině Sputnici, kde začínal hrát s kytarou v roce 1959

* následně hrál ve skupině Big Beat Quintet, kde byli jeho spoluhráči Pavel Chrastina a Jan Antonín Pacák

* od roku 1963 hrál v kapele Olympic ve stejnojmenném klubu v Praze

* skupina byla podporována časopisem Mladý svět, měla možnost vystupovat v zahraničí.

* v populární anketě Zlatý slavík časopisu Mladý svět dosáhla trojnásobného vítězství v letech 1981 až 1983 a další tři vítězství získala v letech 1996–1998 v nástupnické soutěži Český slavík

* jeho první ženou byla Jana Jandová, s níž má dceru Martu (* 1974), která se později proslavila jako zpěvačka německé kapely Die Happy, a syna Petra (* 1967), který prohrál boj s rakovinou o 10 let později než jeho matka, tedy v roce 2001

* jeho druhou manželkou byla moderátorka Martina Jandová, se kterou má dceru Elišku (* 1992)

* jeho třetí, současnou manželkou je Alice Jandová, se kterou má dcery Anežku (* 2009) a Rozárii (* 2012). Od syna Petra má dva vnuky Matouše (* 1991) a Petra (* 1995) a od dcery Marty vnučku Marii (* 2013)

zajímavost: k hudbě jej přivedl otec, který hrával na housle a s tímto nástrojem začínal i malý Petr Janda, a i když je jeho hudební kariéra spojena s kytarou, k houslím a houslistům dodnes chová velkou úctu