Ve fotbalovém prostředí zná na Prostějovsku jeho jméno snad každý. Jindřich Skácel starší (na snímku) však rozhodně není v povědomí přívrženců kopané jen jako otec bývalého brankáře Sigmy Olomouc či pražské Slavie a v současnosti úspěšného galeristy, ale taky pro své dlouholeté působení v prostředí nejpopulárnějšího sportu světa, ve kterém si prošel celou řadou funkcí.

Sám se mu dlouhé roky věnoval jako aktivní fotbalista a vystřídal řadu klubů v regionu i mimo něj. Ještě donedávna byl trenérem a v minulosti stál také v čele Okresního fotbalového svazu Prostějov, když se nebál hlasitě vystoupit proti dřívějšímu vedení. Za svými výroky si stojí dodnes, přestože tím své okolí rozděluje. Obecně se sportem tráví celý život a více než tři desítky let se věnuje i podnikání v oblasti jeho vybavení. Poslední roky strávil na lavičce Držovic, v létě ale dospěl k rozhodnutí být už jen fanouškem. Uvolněný čas pak s radostí věnuje péči a zájmům svých pěti vnuček.

* Věděl jste odmalička, že fotbal bude tím pravým sportem, nebo jste zkoušel i některé další?

„Já jsem do sedmnácti let vyrůstal v Uničově, a když jsem v deseti letech začal řešit nějaký sport, tak tam byl fotbal jediným sportem na úrovni. Já jsem chtěl být hokejistou a mým vzorem byl Vlasta Bubník. (smích) Když jsem chodil na gymnázium, tak jsem ho ještě hrával a jezdil pravidelně na šest ráno na tréninky do Olomouce. Nakonec ale zvítězil fotbal a stal se mou celoživotní láskou.“

* V mládí jste si zahrál v Čechách i na Slovensku. Nešlo to dotáhnout ještě do vyšší soutěže?

„Já jsem šel postupně spíše dolů. V sedmnácti letech jsem sice hrál nejvyšší soutěž v kariéře, kdy jsem po přestěhování nastupoval za ligový dorost OP Prostějov. Tam jsme tehdy hráli o záchranu a s Lubošem Puppem, se kterým mě provázela celá kariéra, nás přeřadili do mužů, kde jsme hráli divizi. Tehdy to byla jen jedna a dvě krajské soutěže, teď je to úplně jinak, dalo by se to přirovnat k dnešní třetí lize. Pak jsem kvůli nástupu na vysokou školu přešel do klubu Družstevník Dobrá Niva na Slovensku. Za tři roky jsem přestoupil do Zvolenu, ale jelikož jsem potkal svou nastávající manželku, tak jsem se vrátil do Čech a hrál zde krajský přebor za OP Prostějov. Ještě v osmadvaceti letech jsem šel do Železáren, ale tam jsem viděl, že jsou lepší hráči než já po fyzické stránce, protože nebylo možné stíhat tréninky a další věci v důsledku pracovních povinností a šlo to postupně z kopce.“

* Během následné aktivní kariéry jste prošel celou řadou klubů. Byl jste spíš tím, kdo toho hodně vyzkouší, nebo jste měl vizi působit na jednom místě do konce aktivní kariéry?

„Já jsem časem přešel do Konice, kde jsem nějaký čas působil, posléze pak v Lipové. V pokročilejším věku jsem působil v klubech, které se chtěly buďto zachránit, anebo měly postupové ambice. Mě nikdy moc nebavilo hrát ve středu tabulky. S Lipovou se nám podařilo postoupit, v Bedihošti a Zdětíně se nám povedla záchrana a těch klubů bylo ještě víc. Do padesáti let jsem ale aktivně hrával. S adaptací v nových klubech jsem ale problém neměl, takže mi takto pestrá kariéra nevadila, spíš mě to bavilo. Každé nové prostředí mi přineslo určité zkušenosti a nové kamarády.“

* Strávil jste také jistý čas i v Rakousku. Můžete toto angažmá trochu přiblížit. Jak jste se k němu dostal a jak náročné to bylo na cestování krátce po revoluci?

„Byli jsme s Lubošem Puppem v OP Prostějov a Luboš dostal nabídku od Čecha žijícího v Rakousku, že tam shání hráče. Byli jsme tam na turnaji, ze kterého si nás vybrali. Hráli jsme tam pak za jeden místní klub. Během tří let se nám povedlo postoupit. Co se týče cestování, tak to pro mě nebyl problém. Měl jsem obchod v Uničově a vyrazil jsem přes Prostějov do Rakouska. Luboš si tam kupoval dárky pro rodinu a já lítal po sportovních obchodech. Utvrdilo mě to v tom, že chci dělat sportovní zboží.“ (úsměv)

* To jste stíhal i takto před zápasy?

„Ano. Potkal jsem se tam například s jedním prodejcem, který vystavoval Lotta, a já mu radil, tak ze mě nakonec udělal hlavního partnera pro Československo. V Lottech hrála například i Sparta, pro kterou jsme dresy distribuovali.“ 

 * Bylo to už i v té době finančně zcela odlišné z pohledu našich nižších soutěží?

„Bylo to úplně jiné. Když bych uvedl příklad, tak tady v soutěži jste mohl dostat stovku až dvě v případě nějaké vyšší úrovně, tam se jednalo přibližně o desetinásobek.“

* Na které angažmá obzvláště rád vzpomínáte a kde se třeba nejvíce dařilo?

„Když nehrajete nejvyšší soutěž, tak je to prakticky jedno. (úsměv) Nejlepší pro mě ale určitě bylo angažmá za Old Boys Pivína, kde jsem nastupoval od 45 do 65 let, než mi vyměnili kyčel. Tam se pod patronem Jirky Sigmunda trefila parta jako bratři Nakládalové, Švéda… Dvacet let jsem si tak zahrál nespočet sranda zápasů, které mě suverénně nejvíc bavily. Tam vám neměl nikdo ani chuť zkazit zážitek a vždy vyhrával ten lepší.“

* Jak se pak celkově měnil fotbal v průběhu let, kdy jste v něm působil jako aktivní hráč?

„Za mého mládí byl fotbal postaven na rozestavení čtyři – dva – čtyři. Potom se přešlo na čtyři - tři - tři. Já byl vždy na pozicích v defenzivě a od každého trenéra jsem vždy slyšel, ať se s tím nemažu a všechno pálím daleko od branky. Dnes by s tímto stylem nenechali ani obránce hrát někde v krajské soutěži. Změnilo se to opravdu k nepoznání. Rychlostí se to dá přirovnat hokeji na trávě. Talent je dnes taky důležitý, ale obratnost a rychlost hráčů jsou dnes na jiné úrovni. Z fotbalu je teď zcela odlišný sport.“

* Musel jste třeba i vy sám kompletně změnit svůj herní styl?

„U mě to parodoxně ani nenastalo, protože já byl tím konstruktivním hráčem už v době, kdy mně za to trenéři nadávali. (směje se) Postupně jsem si tak mohl více dovolovat, protože úkolem obrany už taky nebylo jen zbrkle vykopávat míče. V nižších soutěžích už to nebyl problém vůbec hrát na větší riziko. (úsměv) Stále nám ale něco oproti konkurenci schází.“

* Co máte konkrétně na mysli?

„Já jsem se byl podívat na utkání do šestnácti let mezi Španělskem a Srbskem. Byli tam dva Španělé, kteří už pravidelně nastupují i v Barceloně. Je vidět, že ti hráči jsou zcela jinak připraveni po všech stránkách. U nás to přitom tlačíme přes cizince, a ti nejlepší mladíci jdou po hostováních. Přitom v těch osmnácti či devatenácti se už v Evropě nebojí hráče postupně zapracovat. U nás se stále na něco čeká a posílají se bůhví kam po hostováních. Když by to bylo o statické technice, tak jsme dokázali konkurovat, ale teď už musíte být komplexní a tam máme problém. Největší rozdíl vidím v prosazení se jeden na jednoho.“

* Stal jste se v minulosti také předsedou Okresního fotbalového svazu. Jak jste se k této funkci dostal?

„Po revoluci to nebylo jen tady v Prostějově, ale i v celé republice všechno o rozhodcovské mafii, která se taky následně vrátila - viz kauza Berbr. Já jsem začal hrát za Hanou Prostějov a tam jsme s Pavlem Winklerem pronesli na shromáždění plamenný projev, ať jsou rozhodčí od toho, aby řídili utkání a neřídili fotbal. Ten si musí řídit funkcionáři. Nebudu ty lidi jmenovat, ale přesně každý věděl, kdo tu tahal za nitky. A na valné hromadě mě tak překvapivě zvolili zástupci oddílů předsedou.“

* Bylo náročné spojit sportovní aktivity s prací?

„Hned první dvě kola byla nesmírně těžká, protože sudí na bojkot odmítali jezdit, takže jsem některé zápasy pískal i sám. Nabral jsem si ale následně lidi, kterým jsem důvěřoval, a postupně to začalo jít dobře. Věřím, že se nám to podařilo částečně pročistit.“

* U kormidla jste vydržel šest let. Proč jste nedokončil druhé období?

„Bylo to o tom, že jsme se poznali s Ivanem Haškem, který už z dřívějška znal syna. Já jsem byl jeho velkým fandou, protože měl vizi, kterou náš fotbal dlouhodobě potřebuje. Jenže Ivan se toho vzdal, což se mu nebylo co divit, protože tam šlo bez legrace o zdraví rodiny. Když se to ke mně dostalo, tak jsem funkci taky položil, protože jsem tušil, co bude následovat. Od té doby začalo vládnutí pana Berbra, o kterém teď už snad má každý jasný obrázek. Ale ještě bych rád dořekl jednu věc.“

* Povídejte…

„V dnešní době, jak jsem byl poslední roky v Držovicích, se mi líbí, jak to nyní dělá na svazu například mladý Petr Antoníček. Posunulo se to na daleko vyšší úroveň v komunikaci a je vidět, že mladí rozhodčí jsou na tom taky lépe. Samozřejmě ne vždy je to perfektní výkon, ale oproti obdobím ‚temna‘ je to nesrovnatelné. A je to zásluha mladých kluků, kteří chtějí fotbalu pomoct.“

* Ještě během aktivní kariéry jste také stíhal podporovat syna, který je dodnes považován za jeden z největších brankářských talentů novodobého Česka. Jak na tuto dobu vzpomínáte?

„Největší Jindrova chyba byla, že je stejně starý jako syn tehdejšího předsedy ČMFS Františka Chvalovského. Jindřich chytal a Aleš seděl. Vychytal v mládeži postup na mistrovství Evropy do 21 let a trénoval je kouč Brückner, ani ten nedokázal těmto dvěma pánům odporovat. Chvalovský s panem Kubíčkem, tehdy místopředsedou svazu za Moravu, odstavili Jindru ze Sigmy. A tím pádem, že nechytal v Sigmě, nezachytal si ani na mistrovství Evropy a nedostal se ani do nominace na olympijské hry v Sydney. Ve finále z těchto dvou brankářů neudělal kariéru ani jeden a místo toho se vyšvihl Jaroslav Drobný, tehdy třetí brankář, který tam ale ani neměl jet.“

* Hodně se pak také rozebíralo, co s ním vlastně je a další věci. Jak náročné to bylo po psychické stránce?

„Jindra se se Sigmou rozcházel hodně ve zlém a ztratil ideály. Pět let nechytal, byl v zahraničí, pak byl ještě ve Zlíně, ale už tam zkrátka nebylo po tomto excesu nadšení a zápal, jaký měl ve svém mladém věku, kdy mu chodily nabídky. Jaké, to ani nechci prozrazovat... Bylo vidět, že po tom úplně vyhořel, ale v žádném případě to nebylo tím, jak ještě všude přikládali lidé, kteří mu kariéru ukončili, že za to může alkohol a podobně, to opravdu ne.“

* Řešili jste tak u vás doma vůbec něco jiného než fotbal?

„V té době se řešil především fotbal. Ještě horší to ale bylo poté, co proběhly všechny tyto nečestné praktiky, to bylo náročné období. Já jsem hovořil například s panem Kockem, bývalým předsedou ČMFS. On věděl, jak to bylo, a snažil se to ještě nějak zvrátit, ale už to zkrátka nešlo. Fotbal probíráme stále i teď, ale dnes už ho řešíme hlavně jako dva fanoušci.“

* Následně jste se také věnoval i trénování. Bylo výhodou, že jste měl velký přehled z hráčské kariéry, nebo se bylo potřeba učit zcela něco nového?

„Určitě to pro mě byla velká výhoda. U fotbalu potřebujete mít pro trenéra dvě důležité věci. Určitou inteligenci a cit, hlavně herní inteligenci, protože pokud trenér sám neví, jak by situaci zahrál, tak to nemůže předat ani hráčům. Já jsem měl k vedení mužstva vztah už od mala. Sám se snažím sledovat všechno možné od zápasů po různé trendy a věřím tomu, že čím víc toho člověk viděl a slyšel, tím víc toho může hráčům předat. Každý hráč je pak originál a vy musíte poznat, co kdo přesně potřebuje, který post by měl hrát, ale musíte také zjistit, co na něj platí. Bez toho se neobejde žádný kouč.“

* Vy sám se také nebojíte ozvat a nahlas některé věci kritizovat. Stál jste si za tím vždy, nebo vás někdy mrzelo, že jste nejednal s chladnější hlavou?

„Nikdy nic neberu zpátky, ale musím říct, že kdybych měl chladnější hlavu, určitě by to bylo lepší. (smích) Byla doba, kdy se mě chtěli zbavit a dali mi trest na dva roky. Pískal nás šéf rozhodčích z Vyškova, který utkání řídil tendenčně pro soupeře. Já jsem mu pak píšťalku vytrhl z pusy a prodal jsem ji v obchodě i s pěkným příběhem. Dostal jsem za to dva roky zákaz. V té době ale ještě nefungovaly systémy a další věci. Spojil jsem se tehdy s Prahou a tam mi poradili, abych zrušil registraci, nechal si udělat novou. Já jsem tak už v jarní části zase hrál! K překvapení všech rozhodčích...“ (smích)

* Na fotbalovém poli jste tedy byl vždy slyšet a vysloužil jste si řadu souhlasných komentářů, ale i odpůrců. Bylo to vždy jen o fotbale, nebo to někdy přesáhlo sportovní stránku?

„I v té největší totalitě to nikdy nepřesáhlo sportovní meze, aby mi to dělalo problémy v zaměstnání či při studiu. Ale s Lipovou se váže jeden velmi zajímavý příběh. Je tam doktor Krátký, který je šedou eminencí fotbalu v Lipové od okresního přeboru. Vždycky se dokázal postarat o to, aby se hráči měli dobře. Sám jsem mu také velmi věřil, ale před šesti lety ode mě právnicky cíleně odklonil sedmimístnou cifru peněz, která nezačínala jedničkou. Od té doby se mi vyhýbá. Tohle je asi jedná věc, která je mimo sportovní stránku s někým, s kým jsem se poznal právě prostřednictvím fotbalu, a která je pro mě velmi citelná.“

* Sám také vidíte, že fotbal na nejnižších úrovních jde z kopce. Je vůbec možné jeho sestup zastavit?

„Dřív to bylo jiné, neměli jsme technologie a taky celou řadu sportů, kterým jsme se mohli věnovat. Na každé vesnici i ve městě fungoval převážně fotbal a my jsme všichni byli na hřišti. Rodiče nás svolávali, ať už přijdeme domů, nebo bude zle. Dnes se naopak snaží řada rodičů děti ven vytáhnout, aby jen neseděly doma. Nejsou to samozřejmě všichni, ale řada z nich to takto má. A ty, které se rozhodnou sportovat, mají daleko větší možnosti výběru. Je to daleko více rozmělněno, vznikly nové sporty.“

* Je něco z těch důležitých faktorů, co třeba alespoň částečně funguje?

„Lék na to určitě je. Stačí se podívat na některé vesnice, kde stále mají mládežnické kategorie, z nichž se hráči věnují fotbalu nadále i v mužských kategoriích. Tam je důležité, aby to takto pokračovalo i v dalších obcích a jen tak může fotbal přežít, hlavně aby se podařilo rozšířit dorostenecké kategorie. Navíc k tomu musí být i velmi obětaví trenéři, kteří si zaslouží velké uznání, že přimějí děti u fotbalu zůstat.“

* Po předchozím ročníku jste se rozhodl, že už budete na plný úvazek ‚jen dědečkem‘. Podařilo se to už během prázdnin splnit, než tomu bylo během let u fotbalu?

„Já už jsem ani nechtěl jezdit z Plumlova, kde žiji, do Držovic a víkend co víkend mít vyplněný fotbalem. Nedělal jsem to nikdy za peníze a vždy jsem to dělal pro fotbal, ale už jsem sám cítil, že to stačilo. Už tak třeba vím, že ve Ptení je například fantastický areál pro koně, kde jsem byl s vnučkou. Už také vím, kde žákyně trénují basket. Se třetí jsem byl na fotbalovém soustředění, protože ta zatím zkouší všechno. Během prázdnin jsem se do této role opravdu vžil a hodlám v tom pokrčovat.“ (úsměv)

 

JINDŘICH SKÁCEL

* narodil se 11. června 1955 v Martině

* je ženatý, s manželkou Lenkou má dvě děti, syna Jindřicha a dceru Michaelu

* do svých sedmnácti let žil v Uničově

* studoval na prostějovskému gymnáziu, které dokončil, a kam se i přestěhoval

* v roce 1979 absolvoval Vysokou školu lesnickou a dřevařskou ve Zvoleně

*v roce 1980 byl rok na vojenské službě v Dukle České Budějovice

* během let 1981 až 1987 pracoval na pile v Prostějově a následně na pile ve Ptení

* od roku 1990 se stal soukromým podnikatelem a majitelem se sportovním zbožím se zaměřením na fotbal

* v letech 1990 až 1992 byl zástupcem firmy Lotto v Československu pro fotbal

*po celý život byl vášnivým sportovcem, především fotbalistou

* zahrál si za Uničov, TJ OP Prostějov, TJ Železárny Prostějov, Konici, Lipovou, Hanou Prostějov, Sokol Zdětín či Bedihošť

* ve Zdětíně a Bedihošti působil i jako hrající trenér, v Lipové, Hané Prostějov i v Konici byl hrajícím asistentem a jako hlavní trenér trénoval naposledy Držovice

*v současnosti si užívá společnosti svých pěti vnuček

zajímavost: je milovníkem všech klasických míčových sportů včetně fotbalu, basketbalu, volejbalu, ale také lehké atletiky