V předchozím čísle tištěného vydání PROSTĚJOVSKÉHO Večerníku se v rámci prvního dílu svého ohlédnutí za bohatou fotbalovou kariérou Jindřich Skácel (na snímku) rozpovídal o tom, kde všude působil a na které zážitky dodnes rád vzpomíná. Nebyl to však jen dlouholetý fotbalista, jenž na trávníku vydržel více než čtyři desítky let, ale jistou dobu také trénoval a dokonce stál v čele Okresního fotbalového svazu Prostějov, kam se, jak sám přiznává, dostal spíše náhodou, když se mu nelíbily místní i celostátní poměry. K tomu měl pod palcem oblečení pro hráče a také se staral o syna, jehož skvěle nakročená kariéra v pražské Slávii skončila až příliš brzy. I o tom se dnes už v první řadě dědeček na plný úvazek po posledním fotbalovém angažmá rozpovídal.

* Stal jste se v minulosti také předsedou Okresního fotbalového svazu. Jak jste se k této funkci dostal?

„Po revoluci to nebylo jen tady v Prostějově, ale i v celé republice všechno o rozhodcovské mafii, která se taky následně vrátila - viz kauza Berbr. Já jsem začal hrát za Hanou Prostějov a tam jsme s Pavlem Winklerem pronesli na shromáždění plamenný projev, ať jsou rozhodčí od toho, aby řídili utkání a neřídili fotbal. Ten si musí řídit funkcionáři. Nebudu ty lidi jmenovat, ale přesně každý věděl, kdo tu tahal za nitky. A na valné hromadě mě tak překvapivě zvolili zástupci oddílů předsedou.“

* Bylo náročné spojit sportovní aktivity s prací?

„Hned první dvě kola byla nesmírně těžká, protože sudí na bojkot odmítali jezdit, takže jsem některé zápasy pískal i sám. Nabral jsem si ale následně lidi, kterým jsem důvěřoval, a postupně to začalo jít dobře. Věřím, že se nám to podařilo částečně pročistit.“

* U kormidla jste vydržel šest let. Proč jste nedokončil druhé období?

„Bylo to o tom, že jsme se poznali s Ivanem Haškem, který už z dřívějška znal syna. Já jsem byl jeho velkým fandou, protože měl vizi, kterou náš fotbal dlouhodobě potřebuje. Jenže Ivan se toho vzdal, což se mu nebylo co divit, protože tam šlo bez legrace o zdraví rodiny. Když se to ke mně dostalo, tak jsem funkci taky položil, protože jsem tušil, co bude následovat. Od té doby začalo vládnutí pana Berbra, o kterém teď už snad má každý jasný obrázek. Ale ještě bych rád dořekl jednu věc.“

* Povídejte…

„V dnešní době, jak jsem byl poslední roky v Držovicích, se mi líbí, jak to nyní dělá na svazu například mladý Petr Antoníček. Posunulo se to na daleko vyšší úroveň v komunikaci a je vidět, že mladí rozhodčí jsou na tom taky lépe. Samozřejmě ne vždy je to perfektní výkon, ale oproti obdobím ‚temna‘ je to nesrovnatelné. A je to zásluha mladých kluků, kteří chtějí fotbalu pomoct.“

* Ještě během aktivní kariéry jste také stíhal podporovat syna, který je dodnes považován za jeden z největších brankářských talentů novodobého Česka. Jak na tuto dobu vzpomínáte?

„Největší Jindrova chyba byla, že je stejně starý jako syn tehdejšího předsedy ČMFS Františka Chvalovského. Jindřich chytal a Aleš seděl. Vychytal v mládeži postup na mistrovství Evropy do 21 let a trénoval je kouč Brückner, ani ten nedokázal těmto dvěma pánům odporovat. Chvalovský s panem Kubíčkem, tehdy místopředsedou svazu za Moravu, odstavili Jindru ze Sigmy. A tím pádem, že nechytal v Sigmě, nezachytal si ani na mistrovství Evropy a nedostal se ani do nominace na olympijské hry v Sydney. Ve finále z těchto dvou brankářů neudělal kariéru ani jeden a místo toho se vyšvihl Jaroslav Drobný, tehdy třetí brankář, který tam ale ani neměl jet.“

* Hodně se pak také rozebíralo, co s ním vlastně je a další věci. Jak náročné to bylo po psychické stránce?

„Jindra se se Sigmou rozcházel hodně ve zlém a ztratil ideály. Pět let nechytal, byl v zahraničí, pak byl ještě ve Zlíně, ale už tam zkrátka nebylo po tomto excesu nadšení a zápal, jaký měl ve svém mladém věku, kdy mu chodily nabídky. Jaké, to ani nechci prozrazovat... Bylo vidět, že po tom úplně vyhořel, ale v žádném případě to nebylo tím, jak ještě všude přikládali lidé, kteří mu kariéru ukončili, že za to může alkohol a podobně, to opravdu ne.“

* Řešili jste tak u vás doma vůbec něco jiného než fotbal?

„V té době se řešil především fotbal. Ještě horší to ale bylo poté, co proběhly všechny tyto nečestné praktiky, to bylo náročné období. Já jsem hovořil například s panem Kockem, bývalým předsedou ČMFS. On věděl, jak to bylo, a snažil se to ještě nějak zvrátit, ale už to zkrátka nešlo. Fotbal probíráme stále i teď, ale dnes už ho řešíme hlavně jako dva fanoušci.“

* Následně jste se také věnoval i trénování. Bylo výhodou, že jste měl velký přehled z hráčské kariéry, nebo se bylo potřeba učit zcela něco nového?

„Určitě to pro mě byla velká výhoda. U fotbalu potřebujete mít pro trenéra dvě důležité věci. Určitou inteligenci a cit, hlavně herní inteligenci, protože pokud trenér sám neví, jak by situaci zahrál, tak to nemůže předat ani hráčům. Já jsem měl k vedení mužstva vztah už od mala. Sám se snažím sledovat všechno možné od zápasů po různé trendy a věřím tomu, že čím víc toho člověk viděl a slyšel, tím víc toho může hráčům předat. Každý hráč je pak originál a vy musíte poznat, co kdo přesně potřebuje, který post by měl hrát, ale musíte také zjistit, co na něj platí. Bez toho se neobejde žádný kouč.“

* Vy sám se také nebojíte ozvat a nahlas některé věci kritizovat. Stál jste si za tím vždy, nebo vás někdy mrzelo, že jste nejednal s chladnější hlavou?

„Nikdy nic neberu zpátky, ale musím říct, že kdybych měl chladnější hlavu, určitě by to bylo lepší. (smích) Byla doba, kdy se mě chtěli zbavit a dali mi trest na dva roky. Pískal nás šéf rozhodčích z Vyškova, který utkání řídil tendenčně pro soupeře. Já jsem mu pak píšťalku vytrhl z pusy a prodal jsem ji v obchodě i s pěkným příběhem. Dostal jsem za to dva roky zákaz. V té době ale ještě nefungovaly systémy a další věci. Spojil jsem se tehdy s Prahou a tam mi poradili, abych zrušil registraci, nechal si udělat novou. Já jsem tak už v jarní části zase hrál! K překvapení všech rozhodčích...“ (smích)

* Na fotbalovém poli jste tedy byl vždy slyšet a vysloužil jste si řadu souhlasných komentářů, ale i odpůrců. Bylo to vždy jen o fotbale, nebo to někdy přesáhlo sportovní stránku?

„I v té největší totalitě to nikdy nepřesáhlo sportovní meze, aby mi to dělalo problémy v zaměstnání či při studiu. Ale s Lipovou se váže jeden velmi zajímavý příběh. Je tam doktor Krátký, který je šedou eminencí fotbalu v Lipové od okresního přeboru. Vždycky se dokázal postarat o to, aby se hráči měli dobře. Sám jsem mu také velmi věřil, ale před šesti lety ode mě právnicky cíleně odklonil sedmimístnou cifru peněz, která nezačínala jedničkou. Od té doby se mi vyhýbá. Tohle je asi jedná věc, která je mimo sportovní stránku s někým, s kým jsem se poznal právě prostřednictvím fotbalu, a která je pro mě velmi citelná.“

* Sám také vidíte, že fotbal na nejnižších úrovních jde z kopce. Je vůbec možné jeho sestup zastavit?

„Dřív to bylo jiné, neměli jsme technologie a taky celou řadu sportů, kterým jsme se mohli věnovat. Na každé vesnici i ve městě fungoval převážně fotbal a my jsme všichni byli na hřišti. Rodiče nás svolávali, ať už přijdeme domů, nebo bude zle. Dnes se naopak snaží řada rodičů děti ven vytáhnout, aby jen neseděly doma. Nejsou to samozřejmě všichni, ale řada z nich to takto má. A ty, které se rozhodnou sportovat, mají daleko větší možnosti výběru. Je to daleko více rozmělněno, vznikly nové sporty.“

* Je něco z těch důležitých faktorů, co třeba alespoň částečně funguje?

„Lék na to určitě je. Stačí se podívat na některé vesnice, kde stále mají mládežnické kategorie, z nichž se hráči věnují fotbalu nadále i v mužských kategoriích. Tam je důležité, aby to takto pokračovalo i v dalších obcích a jen tak může fotbal přežít, hlavně aby se podařilo rozšířit dorostenecké kategorie. Navíc k tomu musí být i velmi obětaví trenéři, kteří si zaslouží velké uznání, že přimějí děti u fotbalu zůstat.“

* Po předchozím ročníku jste se rozhodl, že už budete na plný úvazek ‚jen dědečkem‘. Podařilo se to už během prázdnin splnit, než tomu bylo během let u fotbalu?

„Já už jsem ani nechtěl jezdit z Plumlova, kde žiji, do Držovic a víkend co víkend mít vyplněný fotbalem. Nedělal jsem to nikdy za peníze a vždy jsem to dělal pro fotbal, ale už jsem sám cítil, že to stačilo. Už tak třeba vím, že ve Ptení je například fantastický areál pro koně, kde jsem byl s vnučkou. Už také vím, kde žákyně trénují basket. Se třetí jsem byl na fotbalovém soustředění, protože ta zatím zkouší všechno. Během prázdnin jsem se do této role opravdu vžil a hodlám v tom pokrčovat.“ (úsměv)

 

JINDŘICH SKÁCEL

* narodil se 11. června 1955 v Martině

* je ženatý, s manželkou Lenkou má dvě děti, syna Jindřicha a dceru Michaelu

* do svých sedmnácti let žil v Uničově

* studoval na prostějovskému gymnáziu, které dokončil, a kam se i přestěhoval

* v roce 1979 absolvoval Vysokou školu lesnickou a dřevařskou ve Zvoleně

*v roce 1980 byl rok na vojenské službě v Dukle České Budějovice

* během let 1981 až 1987 pracoval na pile v Prostějově a následně na pile ve Ptení

* od roku 1990 se stal soukromým podnikatelem a majitelem se sportovním zbožím se zaměřením na fotbal

* v letech 1990 až 1992 byl zástupcem firmy Lotto v Československu pro fotbal

*po celý život byl vášnivým sportovcem, především fotbalistou

* zahrál si za Uničov, TJ OP Prostějov, TJ Železárny Prostějov, Konici, Lipovou, Hanou Prostějov, Sokol Zdětín či Bedihošť

* ve Zdětíně a Bedihošti působil i jako hrající trenér, v Lipové, Hané Prostějov i v Konici byl hrajícím asistentem a jako hlavní trenér trénoval naposledy Držovice

*v současnosti si užívá společnosti svých pěti vnuček

zajímavost: je milovníkem všech klasických míčových sportů včetně fotbalu, basketbalu, volejbalu, ale také lehké atletiky