Ráda poslouchá vesmír, bzučení včel a zpěv ptáků. Jejím osudem se ovšem stala hudba. Přestože od raného dětství projevovala matematické nadání, vše změnil její skvělý učitel na „Lidušce“. Nejprve začínala s houslemi, ale od páté třídy jí právě Josef Kubelka „za odměnu“ dal do ruky violu, kterou už nikdy nepustila. Po studiu na kroměřížské konzervatoři se Jitka Kaprálová (na snímku) dala na dráhu učitelky smyčcových nástrojů. A přestože to není cesta právě jednoduchá, jak ona sama říká „housle jsou bytost a ta chce žít“.  

* Říká se, že kdo má štěstí, zdědí hudební nadání. Ti ostatní housle. Opravdu je ale ke zvládnutí hry na housle potřebné nějaké speciální nadání? Nebo se tomuto kumštu může naučit každý?

„Myslím si, že pokusit se může každý, mít však jen talent nestačí. Fyzické předpoklady, inteligence, píle, vytrvalost a pokora jsou stejně tak důležité jako ten talent, který se musí rozvíjet, jinak zůstane ladem. Je to s ním jako s polem. Když máte velké pole, sice se hodně nadřete, když jej musíte obdělávat, ale můžete se pak těšit na bohatou úrodu.“

* Na housle se obvykle učí už malé děti. Přestože tento nástroj má „pouze“ čtyři struny, hra na ně není úplně jednoduchá. Od kdy myslíte, že je dobré se hrou na housle začít?

„Chytré talentované děti učím již od čtyř let. Existuje metoda Colourstrings, kterou propracoval prof. Géza Szilvay z Finského hudebního institutu a přednáší ji takřka po celém světě. Metoda se dostala i k nám. Velmi ráda učím tímto způsobem, protože přináší dětem radost a je velmi pozvolná, logická a má jistý duchovní přesah.“

* Když se řekne housle v rukou malých dětí, vybaví se lidem obvykle charakteristické vrzání, což se vám třeba u naladěného klavíru nestane. Čím je toto skřípání způsobeno a jak se mu vyhnout?

„Právě tím je metoda Colourstrings zajímavá, protože eliminuje nepříjemné zvuky a zaměřuje dětskou pozornost na vnímání tónů a prožitek z hudby.“

* Po jak dlouhé době jsou děti obvykle schopné zahrát čisté tóny?

„To už je otázka, co považujeme za čistý tón, protože i jeden krásně zahraný tón na prázdné struně má mnoho příjemných alikvotů a může to být krásná hudba. Lidová říkanka zahraná brnkáním prstů levé ruky s kombinací tahy smyčcem po prázdných strunách je také krásná hudba. Záleží na úhlu pohledu. Můžete umět jakkoli těžkou píseň prsty levé ruky, pokud ji ale nepodáte tím správným tónem, pokud neovládáte ruku pravou, není to hudba k poslouchání.“

* Jistě se stává, že některý ze žáků „skřípe“ i po delší dobu. Pamatujete si nejdelší čas, po který u někoho převládaly falešné tóny nad těmi čistými?

„Tak to si opravdu nepamatuji. Pokud mám žáka, který se u houslí trápí a ‚ušislyšně‘ nechápe, co je kultivovaný tón, sdělím rodičům, že jeho životní úkol je někde jinde.“

* Cvičení hry na housle nemá obvykle u dětí úplně nejlepší pověst. Proč by měly právě jemu dát přednost před běháním po venku, respektive v dnešní době asi před hraním her na počítači či sledování videí na mobilu?

„Velmi důležitá je správná motivace. Protože ten, kdo umí hrát hezky na housle, může za odměnu hrát na violu. (úsměv) Kdo se připravuje, může hrát ve školním orchestru. V našem jsou čtyři violistky a velmi si jich vážíme.“

* Vzpomenete si naopak na nějakou kuriózní výmluvu některého ze žáků, proč necvičil tolik, kolik by bylo třeba?

„Ano. Bylo na začátku mé kantorské kariéry v roce 1988, učila jsem na vesnici. Přišel žák s uzeným masem a se slovy, že nemohl ani cvičit, ani přijít do hodiny, protože měli zabijačku, a tak ať si vezmu alespoň kousek toho uzeného. Jistě pochopíte, že jsem se na něj nemohla zlobit...“ (směje se)

* Z čeho naopak mají děti při hře na housle či violu největší radost?

„Když tóny souzní, když hraje více dětí spolu, když tvoří písničku, když hrají čistě a jsou hudbou propojené. Přináší jim to krásný pocit a posluchačům také. K tomu ta hudba slouží.“

* Vzpomenete si vy sama, zda a kdy jste hry na smyčcové nástroje chtěla zanechat. A proč? Jste ráda, že jste tak neučinila?

„Pamatuji. Bylo to v páté třídě. Bylo to však jen ze zvědavosti, kolik budu mít pak volného času, když nebudu chodit třikrát týdně do Lidové školy umění. Po měsíci mi docházení do hudebky začalo chybět a bylo dobře, že byl pan učitel Kubelka prozíravý a trpělivý, dopředu totiž věděl, že se vrátím a počítal se mnou.“

* Vy sama působíte jako učitelka smyčcových nástrojů již od roku 1986. K nim kromě houslí patří i viola, hru na tento nástroj jste studovala na konzervatoři. Proč jste se rozhodla právě pro „temnější“ violu?

„Byla jsem vždy vyššího vzrůstu a můj pan učitel Kubelka mi navrhl, že bych mohla na violu hrát. V Lidové škole umění tehdy vznikl folklórní soubor Mánesáček a tam violu potřebovali, tak to byla i motivace. A právě v té páté třídě mi dali violu do ruky a už jsem se jí nepustila.“ (úsměv)

* Za tu dobu jste učila několik generací dětí. Dá se říci, v čem se současná generace žáků liší od té, kterou jste učila koncem osmdesátých let minulého století?

„Řekla bych, že se ani moc neliší. Když hrají rádi, je to vidět. Teď, když už rodiče vynakládají nemalé peníze na výuku, tak si myslím, že jsou i děti zodpovědnější.“

* Hrají vaše děti také na nějaké hudební nástroje?

„Nejstarší Barunka je levačka, takže jsem na houslích nelpěla, ale věnovala se výtvarnému oboru na Základní umělecké škole v Prostějově a byla úspěšná. Prostřední syn Viktor hraje občas na saxofon, pokud mu to práce dovolí a nejmladší Anička, stále školou povinná, absolvovala na ´zušce´ v Konici hru na violu a zpěv. Hrála i na bicí, ale zůstává u zpěvu.“

* Jak už jste zmínila, tak při výuce využíváte metodu takzvanou Colourstrings, kterou studujete v Londýně. Jak jste se k ní dostala?

„Po revoluci jsem učila soukromě a ‚zbyli‘ na mě většinou žáci, kteří se nedostali na Základní uměleckou školu, většinou kvůli nízkému nebo naopak vysokému věku. Mohla jsem tím pádem učit, jak jsem chtěla, nemusela splňovat tzv. osnovy. Každému jsem se mohla věnovat dle jeho potřeb a odpadl nám stres ze zkoušek a povinných vystoupení. Jejich motivace byla opravdu ovládat hru na nástroj. Měla jsem tedy své metody. Když jsem nastoupila do Konice, chtěla jsem učit stále svým způsobem a dostala se mi do rukou nabídka kurzů Colourstrings. Přihlásila jsem se, přednáška mě zaujala a chtěla jsem se dostat více do hloubky metody. Napsala jsem rovnou do Finska na hudební institut panu Szilvayovi a dostala jsem termíny, kdy probíhají nejbližší kurzy, a to v Londýně. Potom se mi kvůli celosvětové situaci studium protáhlo, ale těším se na závěrečné zkoušky. Metoda Colourstrings má hodně společného s tím, jak vnímám učení já, pan Szilvay vychází hlavně z Komenského a Ševčíka a ctí národní písně jako nezbytnou součást kultury každého národa.“

* Co tato metoda obnáší?

„Rozvíjí kreativitu a tvůrčí přístup žáka, využívá barvy a značky, které v začátku nahrazují notaci a plynule přechází ke klasickému zápisu not. Využívá intuici, je založena na přirozeném ladění a solmizaci. Přesah metody spočívá v celostním přístupu chápání pohybu těla a pracuje s inteligencí buněk v těle a představivostí. Žák nesmí mít stres, ba naopak má prožívat radost a klid.“

* Hru na housle vyučujete na ZUŠ v Konici, kde jste rovněž založila folklórní soubor Slônečko. Kdy a zejména proč jste se do toho pustila?

„Založila jsem folklórní soubor právě proto, že lidová píseň je součástí naší národní kultury a lidová píseň je nedílnou součástí Colourstrings metody výuky hry na housle. Folklórní soubor jsem založila také proto, že máme v genech lidovou moudrost našich předků. A právě prostřednictvím lidové hudby můžeme tuto moudrost uchovat a předávat dál. Velmi ráda navazuji na mé prožitky z dětství, kdy jsem sama byla členkou v lidové muzičce, kterou založil a vedl primáš Mánesa a bývalý ředitel prostějovské ´lidovky´ Radomír Kubáník.“

* Housle a hanácký folklór nepochybně patří k sobě a vystoupení sboru působí nesmírně roztomile. Kde jste s dětmi zatím sklidili největší úspěch?

„Musím neskromně říci, že děti hrají srdcem, s upřímností a radostí, že za úspěch považujeme každé vystoupení. Hráli jsme na sympóziu Evropské asociace celostní muzikoterapie, na prostějovských hodech, na koncertech v Konici, na soutěži v Olomouci či na vernisáži Boba Pacholíka.“

 * Na co se společně s dětmi nyní nejvíce těšíte?

„Nyní se připravujeme na vánoční vystoupení v Kladkách, kde zahrajeme nějaké hanácké koledy, a ještě předtím zahrajeme babičkám a dědečkům v konickém domově seniorů, kde vystupují žáci Základní umělecké školy Konice každým rokem.“

* Soubor je vaše dítko, máte představu, kdo by jej po vás mohl jednou převzít?

„To je mi otázka... (pousměje se) Doufám, že děti samy, tak jak to přinese osud.“

* Říká se, že hudba léčí. Ostatně i vy se mimo jiné věnujete muzikoterapii. V čem může hudba pomoci těm, kteří na žádný nástroj nehrají?

„Správně by se mělo říci, že doktor léčí, ale hudba uzdravuje. (úsměv) Tohle je téma samo o sobě. Každý tón, každý zvuk ovlivňují naše buňky, naše zdraví, naše nastavení, naše prožívání. Nemusíme být virtuózními hráči, stačí, když umíme ťuknout na bubínek, na dřevíčko, zazpívat tón – dva. Když máme chuť poslouchat, uslyšíme hudbu všude, ve všem. I ticho je krásná hudba. Muzikoterapie není o hraní, ale o vnímání. Já se věnuji celostní muzikoterapii, vzdělávám se na Univerzitě Palackého. Mimo jiné provádím aktivní i pasivní muzikoterapii na základních školách.“

* Vybavíte si nějaký konkrétní moment, kdy hudba nějakým zásadním způsobem pomohla i vám?

„Ano. Jak už to bývá, člověk se sem tam v osobním životě ocitne ve slepé uličce a začíná ‚znovu‘. Dny prázdna mi pomohlo vyplnit muzicírování s přáteli v hospůdkách, a protože ‚bluegrass‘ býval a je mou radostí, zavolal mi kamarád bluegrassový kytarista Míra a ten mě přesvědčil, abych si přišla zahrát, že se hraje v Kántrošu u Františka. Dnes už není ani Kántroš ani František. (Country bar U Pulca roky fungoval ve Fanderlíkově ulici – pozn. red.). Vůbec se mi nechtělo, přesto jsem šla. Hrála jsem a hrála, co mi přišlo pod prsty, a pochopila jsem, že život po čtyřicítce nekončí, ale začíná. (směje se) Měli jsme i svou bluegrassovou kapelu, byly to chvíle, na které se rádo vzpomíná. Tehdy mi hudba opravdu pomohla překlenout těžké životní období.“

* Myslíte si, že přijde čas, kdy se lidé obejdou bez houslí?

„Nepřijde. Housle jsou bytost a ta chce žít.“

             

JITKA KAPRÁLOVÁ

* narodila se 15. února 1966 v Prostějově

* učitelka smyčcových nástrojů

* má tři děti, čtyři kočky a psa

* je vdaná za řezbáře, restaurátora, výrobce hudebních nástrojů a hráče na kontrabas Radka Kaprála

* při studiu na Základní škole J. V. Choráze navštěvovala „Lidušku“, na svého pana učitele Josefa Kubelku dodnes s vděčností vzpomíná 

* následně absolvovala konzervatoř v Kroměříži, obor hra na violu u prof. J. Masaříka

* od 1986 působila jako učitelka hudby ZUŠ Němčice n. H., ZUŠ Ivanovice n. H., učila i soukromě

* od roku 2015 působí na ZUŠ Konice

* jejím oblíbeným hudebníkem je Bobby Mc Ferrin a všechno, co kdy nahrál a zazpíval

* miluje také filmy W. Allena a F. Felliniho, obzvláště pak snímky Sladký život a Zkouška orchestru

zajímavost: na základní škole absolvovala experimentální třídu zaměřenou na matematiku, právě tato exaktní věda patří spolu s pletením a otužováním stále mezi její koníčky

Foto/45/martin: kapralova_kapralova_mls+CITACE:

Pokud mám žáka, který se u houslí trápí

a ‚ušislyšně‘ nechápe, co je kultivovaný

tón, sdělím rodičům, že jeho životní úkol

je potřeba hledat opravdu někde jinde...