Třicet let. Tak dlouhá doba uplynula od založení výroby dřevěných hraček U Sýkorek. Manželé Sýkorovi (na snímku) už ale dávno nemají své aktivity jen v Loučanech, ale také po širokém okolí. Byli u založení obchodní známky Hanácké výrobek sdružující dnes desítky drobných řemeslníků, provozují Hanáckou ambasádu nabízející prodejní výstavy a také dílny v Čechách pod Kosířem. Manželé tudíž za dobu své práce nejen se dřevem, ale také s lidmi, mají na co vzpomínat. Rozhovor jsme pak po domluvě upravili z hanáčtiny do češtiny.

* V roce 2022 oslavily Hračky U Sýkorek 30 let. Jak vzpomínáte na začátky?

Josef Sýkora: „Začalo to tím, že jsme měli malou dceru. A ona chtěla tehdy vláčky. Bylo jí jedno jaké. Jsem vyučený dřevomodelář, tak jsem dostal za úkol, že musím nějaké vyrobit. Tím to začalo. Mašinku jsem vyrobil, k tomu pak vagónky. Následně se narodil kluk, a tomu že přiděláme autíčka. Tak vlastně začala výroba hraček. V roce 1991 jsem odešel z fabriky v Lutíně a šel do Olomouce k soukromníkovi, který chtěl dělat dřevěné hračky. Byl to nějaký inženýr, vypadal chytře, ale o dřevě nevěděl nic. Vydržel jsem tam půl roku. Říkal jsem si, že jestli takto chce podnikat, tak to zvládnu taky. A druhý den jsem už seděl v kutlochu a říkal si, co teď?“ (úsměv)

* … a začaly hračky U Sýkorek.

JS: „Ano, živnost jako taková začala, ale hračky jsou takové náročnější. Takže abychom měli na chleba, začal jsem dělat vše možné, třeba i kuchyňské potřeby.“

* Původně to tedy nebyly jen hračky?

JS: „Ne. Tehdy se to jevilo slušně, existoval podnik Domácí potřeby Olomouc. Měl po Moravě tři sklady. Objednal si práci na čtvrtletí, bylo to za dvě stě tisíc korun, to byly jiné peníze. Hleděl jsem na to. Ale říkal jsem si, kde na to vezmu materiál? A kde prachy? Začali jsme s holou řití. Tehdy mi jeden kámoš půjčil a dřevo mi dovezl. Když přišlo na vracení, nechtěl ani korunu navíc. Málem jsme se dohádali. (úsměv) Ten podnik objednával na další čtvrtletí, ale ještě neměl zaplaceno to předtím. Dopadlo to tak, že jsme s ním skončili. Ale Prior ještě tehdy bral. Další ranou pro mě bylo DPH. To jsem ve své makovici nemohl pochopit. Přišlo to tehdy a po Novém roce jsem naložil věci, vezl jsem je do Prioru. Tam byli nadšení, jenže to ode mě nemohli vzít, nebyl jsem plátce DPH! No a sakra co teď? Tak jsem vletěl na finančák s tím, že se jdu přihlásit k DPH. Hleděli na mě, že si mám tohle vyplnit a do měsíce… Řekl jsem jim, že ne do měsíce, tady vám to vyplním a hotovo. Bylo mi řečeno, že to tak nejde, já na to, že mám plné auto zboží a děti řvoucí hladem.“

* Uspěl jste?

JS: „Ano. Byl jsem první živnostník v Olomouci, který si to vydupal na počkání. Pak se to začalo pomalu překlápět k hračkám. A potlačilo to zbytek. Ale dneska už se zas jak na sviňu vrací to kuchyňské. Hraček je hodně, dělá se zakázková výroba, dále taky dekorační předměty. No ale jak přišla korona, říkal jsem si, že končíme. Prostě nám zavřeli obchod, zrušili trhy, jarmarky… Kde teda máme prodávat? Nicméně tehdy jedna firma, co se zabývá věcmi pro kojence, třeba na plavání, nás podržela. Dělali jsme pro ně zakázky a děláme dodnes. A také Poláci se občas s něčím ozvou. To nás přetáhlo přes temné časy.“ (pousměje se)

* Takže největší zkouškou byly nejprve úřady a potom koronavirus...

JS: „Úřady se těmi roky pořád prolínají. Svůj první živnosťák mám datovaný 25. dubna 1988. Což všichni tvrdí, že se za soudruhů nemohlo dělat. Mohlo. Musel jsem si odmakat své ve fabrice. A pak jsem šel na národní výbor a povolení jsem dostal. V roce 1992 jsem ale zkrátka začal dělat naplno. V devadesátých letech minulého století to bylo něco. Když na to vzpomínám, ptám se sám sebe, jak jsme to mohli vůbec překlepat. (směje se) No museli jsme...“

* Radost z tvoření a hraček vám to ale zjevně nezkazilo.

JS: „Momentů, že se na to člověk vykašle a půjde zpátky do fabriky, pár bylo. Jednou to došlo tak daleko, že jsem se naštval a jel do Olomouce na konkurz. Byl to rozvoz sanitárního zboží… Po dvaceti minutách vykládání mi človíček říká, ať přijdu druhý den na osm v obleku a kravatě. Tak jsem otevřel dveře a řekl, že ve šlajfce dělat nebudu. Spánembohem. A řízl jsem dveřmi. Přijel jsem domů, sedl si do svého kutlochu. A jelo se dál. Byly tedy takové momenty. A čím déle to člověk dělá, tak si říká, zda s tím má praštit…“

* Nejsou to ale jen hračky, čemu se věnujete. Také jste byl u založení Hanácké ambasády. Co vás přimělo ji založit?

JS: „Tomu všemu předcházelo, když do našich končin přišel projekt regionálního značení. Jako například ´Haná regionální produkt´. Bylo nás na začátku pár. Měli jsme představu, že se dáme dohromady s řemeslníky, tak jsme do toho šli. Oni na to získávali peníze z kraje, na propagaci, ale ta nikde... Vyvolali jsme první hanáckou rebélii, chtěli jsme změnit koordinátora. A tady jsme tvrdě narazili. Jel jsem na valnou hromadu. Možná mě zachránilo, že jsem trochu těžší, že mě nikdo nechtěl vyhodit z okna… Během dalšího roku ale došlo na výměnu. Převzala to místní akční skupina. S Regionem Haná jsem pak moc kamarád nebyl. Vše se nakonec rozjelo, rozběhlo se certifikování. Objevil se ale předseda certifikační komise. Před prvním certifikováním byla valná hromada, zápis na jedenáct stran. Dovezl pak ale jen poslední stránku. Já se ptal po zbytku, a on že se to doplní. Vyhodil jsem ho. Naštvali mě natolik, že jsem z Regionu Haná vystoupil. Znovu jsem se tedy vrátil k tomu, co jsme řešili původně s řemeslníky.“

* A z toho vznikl Hanácké výrobek...

JS: „Pochopili jsme, že když se do toho začne motat nějaký manažer, i v dobrém, tak řemeslníka nikdy nepochopí. A řemeslník manažera taky moc ne. Tak jsme to začali dělat jinak, že na to nepotřebujeme dělat smlouvy, že jsme lidi a domluvíme se. Vzniklo Hanácky glétováni, pod kterým je symbolem Hanácké vérobek. V roce 2012 bylo první glétováni. Udělilo se pár glétu, byli jsme na ekojarmarku 1. května na náměstí, kde jsme projekt představovali, udělali jsme akce. Pořád jsme si ale říkali, že potřebujeme prostor, kde bychom činnost mohli rozvíjet.“

* A následovala tedy Hanácká ambasáda, že?

JS: „Ano, dostáváme se do Čech. Zde má právě přitom kořeny hanácká rebélie. Právě sem přijela ženská z asociace. Tehdy jsme byli spojováni s jedním řemeslníkem, který zde působil. Dlouho nemohli pochopit, že s ním nemáme nic společného. Pro nás to byla minulost.“

* Nakonec jste se ale domluvili. Hanácká ambasáda vznikla a v části zámku funguje dodnes.

JS: „Ano, nakonec jsme se domluvili a ten prostor, co máme v Čechách pod Kosířem, k němu nám dopomohla paní doktorka Tichá, která dělala na kraji na kultuře. Je to žena, kterou jsem potkal jednou v životě. Pak uběhl nějaký čas, dál jsme pracovali na prostoru a nedalo mi to, zavolal jsem jí. Zrovna byla v Čechách na jednání. Prosila mě, abych tam nejezdil, ale že mi dá vědět. Pak se skutečně ozvala a dala vědět, že to bude volné.“

* Otevření Hanácké ambasády proběhlo tuším před třemi či čtyřmi lety?

JS: „Patnáctého září 2018 byla slavnostně otevřená. Získali jsme prostor, hleděli na to jak na zjevení. A tak jsme šli za starostou v Čechách. Dělali nové věci v hasičském muzeu, staré vitríny jim tedy zbyly. Uložili to, nevyhodili. A starosta nás nechal, ať si vezmeme, co chceme. Protože Milan Kiebel je členem spolku Letokruhy. A prostor na ambasádě mají pronajaté Letokruhy. Nicméně jsme pořád spekulovali, jak se to bude jmenovat. A nakonec jsem říkal, vždyť máme dvě ambasadorky! Jedna z nich je z Českého rozhlasu z Olomouce a druhá pochází od Přerova a v současnosti dělá v Praze na dánské ambasádě. Tak jsem si řekl, že jsou vlastně děvčata, ambasadorky bezdomovkyně – bez ambasády. No, a založili jsme ji.“

* Kolik Hanácké vérobek sdružuje výrobců a řemeslníků?

JS: „Je nás už teď přes třicet držitelů glétu. Dokonce je jeden už i odebraný.“

* Byl problém s kvalitou práce?

JS: „Podle pravidel se dá glét odebrat. A ten člověk už to vůbec nedělá, věnuje se něčemu jinému. Na ambasádě ale pořád něco je, děti si mohou něco vyrobit a odnést si domů. Když byly vánoční dílny, byly ve spolupráci se zámkem, například zpívání vánočních koled.“

Marcela Sýkorová: „Ještě ale nemáme smlouvu, nevíme, zda nám ji obnoví. Je to dost velká nejistota.“

* Dá se ale říct, že jste si splnili sen?

JS: „Svým způsobem ano. Předloni jsme měli měsíční výstavu v Hluboké nad Vltavou. Také se nám poprvé povedlo, že vyslyšel pozvání a přijel se na nás podívat hejtman, potom i senátor Ošťádal, co hraje ve Straceném ráji. A nový ředitel Vlastivědného muzea. Hejtman se pak na akci v Prostějově zmiňoval ohledně aktivit. Pochopil asi i to, že by hejtmanství mohlo začít dávat tyto aktivity dohromady, aby to fungovalo. Jak ale dát ty aktivity dohromady, to nevím. I když bych se rád dožil toho, že se nějaká cesta najde.“

* Vraťme se k výrobě hraček. Kolik tak strávíte času nad výrobou? A co je pro vás nejsložitější udělat?

MS: „To nejste první, kdo se ptá. A otázka je téměř nezodpověditelná. My třeba na našem webu nemáme vše, momentálně je tam dvě stě padesát druhů produktů. Nejhorší je to ale vymyslet, udělat prototyp. A až se to vymyslí a vychytají se všechny věci, potom se to naplánuje a už to jde. Děláme zakázkovou výrobu pro Baby club Kenny, ten nás držel během korony nad vodou. Půl roku jsme vzorkovali jeho věci a radili, aby jeho věci prošly zkušebnou. Dělali jsme tři základní sady, závěsky pro miminka. Muselo to splňovat nějaké normy. Pak barvy, hrany, špagátky… A já vymyslela ještě další tři typy. Když jsem měla udělat první dávku, dělala jsem ji strašně dlouho. To není možné, říkala jsem si. Jak ale na to přijdete, seřadíte si to v dílně a přizpůsobíte si čas, zjistíte, že co se vám zdálo nemožné – třicet sad za měsíc – uděláte to za osm dní.“

JS: „Co šlo nejlíp, to už je pět let, když byla volba prezidenta. A tenkrát jsem řekl, že jestli to vyhraje Zeman hned v prvním kole, emigruji do Austrálie, že tady nebudu. No jo, ale co když vyhraje až ve druhém kole? Vzhledem k tomu, že se mi stejně emigrovat nechce, tak na památku toho všeho vymyslíme skládacího klokana. Ten byl hned!“ (smích)

* Zároveň se věnujete akcím pro děti či seniory.

MS: „Nejmladší účastník měl dva roky a nejstarší účastnice dílny devadesát let. Máme tedy velké rozpětí generací. Musíme se věnovat těm malinkým, ale dát tu péči i starším, kteří ji potřebují. Spolupracujeme v Náměšti na Hané s domovem seniorů František. Vymyslela jsem jim maskota. Děláme to s nimi, dáváme do barev. Udělali jsme to pro ně na míru. Je tam domeček, v tom děda. Nebo třeba se zámkem v Náměšti na Hané. Na podzim jsem dostala téma Jablíčkový den a vymyslet sedm stanovišť. To bylo tak perfektní…“

* Jak jsou na tom podle vás řemesla v České republice? Dá se říct, že zažívají obrození?

MS: „Podívejte se, jsou řemeslníci a řemeslníci. Jsou takoví, které znám a stydím se za ně. Jako klasický řemeslník mám nějakou čest. A je naopak po republice spousta řemeslníků, malých, šikovných. Jenže se o nich neví. Přitom jsou úžasní. Často se jedná o manželské páry. Ten dělá flétny, druhý brousí hřebeny, další dělá něco jiného.“

JS: „Oni jsou rádi, že je jejich činnost naplňuje, dokáží z toho nějak vyžít. Dokonce jsou ti, kteří nejsou v oboru vyučení. A někdy jsou šikovnější než ti, co mají v oboru vzdělání.“

MS: „A řemeslníci byli, jsou a budou.“

* Často se také zmiňuje, že řemeslo má zlaté dno.

MS: „A to je pravda.“

JS: „No ale třeba nedávno jsem četl, že jeden, co dělá kuchyně, vybral zálohy a nic. Setkali jsme se s takovými, co dodnes dluží peníze. Člověk už to ale rozchodil.“

MS: „Ono je fajn jezdit na jarmarky. Ne ale na takové větší. To chce užší okruh, potom vidíte, že se řemeslník i obleče, dá do toho svoje. A ukáže, že umí krásnou práci.“

 

MARCELA SÝKOROVÁ

 * narodila se 28. září 1962 v Olomouci

* vystudovala SOU Olomouc, obor prodavačka obuvi, rozšířený o kurz vedoucí prodejny, získala také pedagogické minimum a kurz PC

* pracovala jako vedoucí prodejny obuv Ostrava, po mateřské dovolené se věnovala práci vedoucí v ART studiu: prodej učebnic, výtvarných potřeb

* zabývala se také kurzy výtvarných technik, později začala pracovat s manželem jako OSVČ na výrobě dřevěných hraček a dekorací

* říká, že rodina je nadevše: „Mám dceru a syna a dva vnuky“

* má ráda přírodu, tradiční řemeslo a čestné a upřímné lidi

zajímavost: ovládá veškeré ruční práce, jen k paličkování se zatím nedostala

 

 

JOSEF SÝKORA

 * narodil se 20. ledna 1959 v Olomouci

* dřevomodelář, výrobce hraček a zakladatel Hanácké ambasády

* lásku ke dřevu zdědil po svém otci, který měl práci s ním jako koníček

* v roce 1977 se vyučil dřevomodelářem v lutínském učilišti při Sigmě Lutín

* do roku 1991 pracoval v Sigmě Lutín

* později se začal naplno věnovat výrobě dřevěných hraček

* v roce 1992 nejprve začal coby výrobní ředitel pod soukromníkem, krátce nato ale odešel a začal pracovat sám

* v roce 2009 byl u založení sdružení Šikulky u Sýkorek

* o tři roky později vzniklo na jeho popud Hanácky glétováni, které mělo podpořit menší řemeslníky z regionu

* v roce 2013 byl zvolen v Olomouckém kraji Živnostníkem roku, stál pak za zrodem označení Hanácké vérobek

* před čtyřmi lety byl u založení Hanácké ambasády v Čechách pod Kosířem

zajímavost: v polovině 80. let minulého století uvažoval o práci promítače, kterým se později stal a věnoval se promítání filmů v Lutíně