Když v roce 2012 ve svých sedmnácti letech přišel do Prostějova, hned se zabydlel v „A“ mužstvu eskáčka, kde byl v tu chvíli jasně nejmladším členem. Na kraji hřiště předváděl skvělé výkony a patřil stabilně mezi opory celku, ať už byl na lavičce kterýkoliv trenér. Za deset let v klubu se měnila postupně i jeho pozice a v posledních letech byl nejdéle sloužícím hráčem v klubu. Zažil s ním velké úspěchy v podobě dvou postupů do druhé nejvyšší soutěže, tak i konečně třetí místo. Také si ale prošel sestupem, na který sám vzpomíná s úsměvem. Poslední dva roky jej však silně přibrzdily zdravotní komplikace a po devíti měsících léčby kotníku se ozvalo koleno. Do toho se mu narodil syn a v osmadvaceti letech se tak rozhodl dát své profesionální kariéře vale. Od začátku roku nastoupil k profesionálním hasičům, především je ale tatínkem na plný úvazek. O kariéře Lubomíra Machynka (na snímku), ale i jeho aktuální situaci jsme tak pohovořili v obsáhlém rozhovoru.

* Uzrávalo ve vás rozhodnutí o ukončení profesionální kariéry postupně, nebo to bylo dílem posledních týdnů?

„Bylo to delší zvažování. Původně jsem si říkal, že to ještě zkusím... Během rekonvalescence s kotníkem jsem o tom ani moc nepřemýšlel, ale když se mi přihodilo následně zranění kolene, tak se nabízelo, zda není čas na změnu. S narozením syna mě to ještě více utvrdilo, už jsem byl víceméně rozhodnutý. Poslední půlrok jsem pak tento krok víc a víc zvažoval.“

* Poslední dva roky jste víceméně promarodil. Řeklo si tělo samo dost? Jak to dnes vidíte?

„Rozhodně si nemyslím, že to bylo opotřebovaným tělem. Stále jsem přesvědčený, že nejsem starým hráčem. (úsměv) U kotníku se jednalo o faul, kdy mi soupeř z Vlašimi prošlápl kotník. To by se noha zlomila každému. Rekonvalescence byla dlouhá i kvalitní a nemyslím si, že by bylo něco uspěchané. Pak přišlo zranění kolene na umělé trávě, kdy jsme trénovali v posilovně a následně šli na hřiště, kde mně v něm píchlo. Řekl bych, že to byla spíše smůla.“

* Do Prostějova jste zamířil před více než 10 lety ještě coby dorostenec. Vzpomínáte ještě na začátky?

„Ano, rád vzpomínám. Byli zde v tu chvíli zkušení hráči, kteří toho měli hodně odkopáno. Ať už to byl Karel Kroupa, Lukáš Zelenka, hrával ještě Tomáš Hunal. Tam to byla v tu dobu velmi dobrá škola pro nás mladé, vzpomínám na to vždy rád. A rozhodně budu fandit i nadále, aby se dařilo minimálně tak jako doposud.“