Takové nasazení určitě není pro každého a na první pohled se může zdát, že by k tomu běžný člověk potřeboval zhruba tři až čtyři životy. Propojit náročnou profesi lékařky a manažerky s rolí manželky a matky se daří místopředsedkyni představenstva AGEL Marii Marsové. O tom, že všechno uvedené skloubit rozhodně není jen tak a neobejde se bez podpory okolí i jisté dávky štěstí, jsme si povídali v pokračování našeho obsáhlého rozhovoru, jehož první díl jste mohli najít v minulém vydání Večerníku. Zajímali jsme se v něm také o to, co prostějovské nemocnici přineslo zařazení do skupiny AGEL, i o to, jak těžké je nést spoluzodpovědnost za výstavbu nové nemocnice v Praze.

 

* Jaké byly vaše prostějovsé začátky?

„Oddělení jsme tehdy připravili v rekordně krátké době. Začínali jsme 1. července 1993 a během dvou měsíců jsem zaškolila lékaře, sestřičky, připravili jsme techniku. A už 1. září jsme přijali pacienty, kteří do té doby dojížděli na dialýzy do Blanska, do Brna nebo do Olomouce.“ 

* Oddělení hemodialýzy, kde jste působila jako primářka, funguje v prostějovské nemocnici dodnes. Co všechno to pro lidi z města i okolí znamená? 

„Myslím, že výhody toho, že zde toto oddělení funguje, jsou zásadní. Pacienti dojíždějící na dialýzu nemají jednoduchý život, pravidelně třikrát týdně se musí dostavit do nemocnice, kde tráví čtyři až pět hodin. Po takovém zákroku se člověk nemusí cítit dobře, mění se mu hodnoty krevního tlaku, mohou se objevit zažívací potíže. A tak vzdálenost dialyzačního střediska od místa bydliště hraje významnou roli. A navíc nyní jsou již samozřejmostí peritoneální dialýzy nebo domácí dialýzy s kontrolami v domácím prostředí a v blízké době jistě i telemedicínsky. Dialyzační středisko je důležité také pro nemocnici, protože slouží k řešení akutních stavů, kdy dojde k selhání ledvin při jiných zdravotních komplikacích, např. při infekčních, průjmovitých či dlouhotrvajících onemocněních, vedlejších účincích léků apod. Akutní pacienti tvoří až dvacet procent pacientů dialyzačních středisek.“

* Byl nějaký pacient, na kterého obzvláště ráda vzpomínáte?

„Takových je mnoho. (úsměv) Pokud mám zmínit jen jednoho, tak ráda vzpomínám na

klienta, který k nám přišel velmi mladý, měl necelých dvacet let. Byl transplantován, ale první transplantace nedopadla dobře, takže se vrátil k nám na dialýzu. Neztrácel optimismus, a když byla možnost podstoupit další transplantaci, nevzdal to a vše dopadlo dobře. Tento pacient už během své léčby na dialýze pracoval, založil cestovní kancelář, která funguje stále. Byl pro mě člověkem, kterého nezlomila ani těžká nemoc. Je to krásný pozitivní příběh. Vzpomínám ale také na pacienty, kteří tu už s námi bohužel nejsou. Když k vám lidé dojíždějí třikrát týdně dlouhé roky, vytvoříte si s nimi osobní pouto.“

* Od roku 1999 jste zastávala funkci ředitelky Nemocnice Prostějov. Člověk si pod tím představí, že jste se více jak pacientům začala věnovat řízení a papírování. Co to pro vás osobně znamenalo?

„Už v roce 1996 si mě tehdejší ředitel vybral jako svou náměstkyni pro léčebně preventivní péči, takže v rámci řízení medicínských činností jsem se s dalšími primáři a s vedením nemocnice věnovala projektům nové nemocnice v Prostějově. Ty byly úplně jiné, než bylo tehdy zvykem. Už tehdy, v minulém století, jsme plánovali společné operační sály, společné jednotky intenzivní péče, dokonce urgentní příjmy a oddělení jednodenní péče. Naplánovali jsme nemocnici, která úspěšně funguje dodnes.“