Spousta úspěchů, radost z pohybu i samotného pokroku, zejména však sportovní gymnastika. To spojuje úspěšné sourozence z TJ Prostějov. Dominik a Daniela Ponížilovi (na snímku) se tradičnímu odvětví věnují odmalička a žijí svůj olympijský sen.

Osmnáctiletá juniorka a čerstvě jednadvacetiletý muž mají i přes stále ještě začínající velkou kariéru už solidní jméno. Naposledy se představili širší sportovní veřejnosti v prosinci na mistrovství Evropy v tureckém Mersinu, o čemž Večerník informoval. Oba si připsali velice solidní umístění a potvrdili, že nejen prostějovský gymnastický oddíl má v obou nemalou budoucnost.

* Jak jste se dostali ke sportovní gymnastice?

Daniel: „Věnuji se jí již od čtyř let a hlavní zásluhu na tom mají rodiče. Jelikož mě i sestru neměl doma kdo hlídat, brala nás máma s sebou do tělocvičny, kde dělala a stále dělá trenérku děvčat.“

Dominika: „Ke gymnastice mě přivedli rodiče. Maminka je trenérka, dá se tedy říct, že jsem v tělocvičně byla od narození a vyrůstala v ní. Organizované cvičení jsem začala asi ve dvou a půl letech.“

 * A vzpomínáte na své první soutěžní krůčky? Jaký z nich nyní máte pocit?

Daniel: „Moje první závody v klubu ve věku nejspíš pěti let jsem měl natočené – ještě na videokazetě J. Dělal jsem na nich velmi lehké prvky jako třeba výmyk na hrazdě. Byl jsem tam ze všech nejmladší a sám ve své věkové kategorii. První pořádné závody pak přišly v sedmi letech, tedy před třinácti lety, a to mistrovství ČR v kategorii nejmladších žáků. Již o rok později jsem na stejném podniku ve stejné věkové kategorii získal medaili za druhé místo.“

Dominika: „Na své první závody si nevzpomínám, jelikož jsem na nich byla už ve třech letech, ale mám z nich zlatou medaili. (úsměv) Na další závody už si trochu pamatuji, ale více prožitků mám až tak z roku 2010, kdy jsem byla na svém prvním domácím šampionátu. Ze své ‚cesty‘ mám velmi dobrý pocit. Mnohdy byla a je velmi nelehká, ale je neuvěřitelné, jak ten čas rychle utekl a kam až jsem se dostala. Jak se říká: ‚The only time you should ever look back, is how far you have come‘.“

 * Pamatujete si na nějaký zlomový moment, který vám dopomohl k současným úspěchům?

Daniel: „Vyloženě zlomový moment asi nemám. Když jsem byl mladší, někdy mezi čtrnácti a dvaceti lety, jsem měl občas chvíle, kdy jsem chtěl s gymnastikou skončit. Díky rodičům a trenérům se tak ale nestalo. Před pár lety jsem se začal věnovat více osobnímu rozvoji. Tahle část určitě hraje důležitou roli v aktuální přípravě. Našel jsem tak důvod, proč to vlastně dělám, je velice primitivní, ale neřeknu vám ho. (smích) Tréninky si tak mnohem více užívám.“

Dominika: „Zlomových momentů bylo více, ale ten největší asi v roce 2015, kdy jsem si začala uvědomovat, že bych mohla mít nějaké větší úspěchy a reprezentovat Česko na větších mezinárodních soutěžích. Velkou podporou byla samozřejmě moje trenérka, rodina a přátelé.“