Celý život jej provází dvě velké lásky: kino a železnice. Ve službách Českých drah strávil celý profesní život, ještě déle působí jako promítač filmů. Letos 14. září uplyne přesně 50 let, co Petr Vařeka získal průkaz promítače. Dnes devětašedesátiletý muž začínal v Kralicích na Hané, nejdéle působil v kině JAS na Žižkově náměstí, jehož graficky ztvárněné rozmístění sedadel stále vyplňuje čestný prostor v garáži jeho prostějovského domu. Po revoluci prošel přes KaS Centrum, kino Oko, kino Metro 70 až do dnešního Kinoklubu DUHA, kde působí doposud. Jeho zajímavý koníček s sebou nese i mnohá úskalí. Mimo jiné i to, že manželka s ním nemůže sledovat filmy v televizi, neboť on prý už všechny viděl. I o tom jsme si povídali v našem obsáhlém rozhovoru.  

 

* Pamatujete si na svůj první velký zážitek z kina?

„To bylo asi během promítání v letním kině, které kolem roku 1965 fungovalo na prostějovském zimním stadionu. V budově vedle něj byla promítací kabina a promítalo se na obrovské plátno, které bylo v prostoru, jak je kluziště. Bylo mi deset let a vyrazil jsem na snímek Vinnetou – Rudý gentleman. Na stadion už odpoledne směřovaly davy. Přestože kapacita toho kina byla obrovská, tak abych měl záruku místa pro sebe a svého tatínka, tak jsem do kina šel už o půl čtvrté, přestože se hrálo až od půl deváté. Před začátkem filmu byl stadion úplně narvaný, muselo tam být hodně přes dva tisíce lidí. Dlouhých pět hodin jsem tak čekal na začátek toho filmu, ale o to více si ho pak užil. (úsměv) Jinak si také vzpomínám, že první film, který jsem samostatně promítal. To byla Partie krásného dragouna s Josefem Abrhámem.“

* Jak jste se vlastně k práci promítače dostal?

„Můj otec celý svůj život zasvětil fotografii. Začínal u Ševčíků a fotografem se vyučil v ateliéru U Špičků, který působil kousek dál na náměstí E. Husserla v domě, kde později byla mototechna. Většinu života pak učil jako mistr na prostějovském fotografickém učilišti, kde se učili géniové tohoto oboru z celé republiky. V té době však byla fotografie mizerně placená a otec se bál, že bych se neuživil. A na filmovou školu do Čimelic se dostávali pouze prominenti. Z tohoto důvodu jsem si vybral dopravní průmyslovku v Šumperku. Už na střední škole jsem začal chodit do kina JAS a chtěl se stát promítačem. Ale město Prostějov mě nechtělo přihlásit na kurz, protože jsem v té době byl ještě student. Šel jsem tedy do Kralic, kde ze mě byli nadšení, a díky nim jsem získal první oficiální praxi. Díky tomu jsem se pak dostal na tři týdny do učiliště v Klánovicích u Prahy, kde jsem před padesáti lety složil odborné zkoušky a dostal svůj průkaz, který mám dodnes. V říjnu mě pak přijali jako oficiálního promítače do kina JAS, ve stejném období jsem jako výpravčí nastoupil na nádraží v Drahanovicích. Promítat jsem pak nepřestal ani v době, kdy jsem musel na dva roky na vojnu.“

* V milovaném kině JAS jste strávil dlouhých 22 let až do roku 1991, kdy ho zavřeli. Pamatujete si na poslední film, který se tam uvedl?

„Ano, velmi dobře. Paradoxně se jednalo o divácky nejúspěšnější film naší historie, kterým se stal Tankový prapor. Ten byl zároveň druhým porevolučním soukromým filmem u nás. Tím prvním byl Troškův film Slunce, seno, erotika. A právě jím jsem v prostějovském ‚Kasku‘ otevřel jako soukromník kinokavárnu. Tehdy jsem se stal nepřítelem všech ostatních prostějovských kin, protože ta nechtěla přistoupit na podmínky, které si diktoval Zdeněk Troška coby majitel práv. Začátek byl výborný, chodilo i 650 diváků na představení. Jenže pak už zájem postupně upadal a šlo to do ztracena. Pro tak velké prostory to nebylo únosné, a tak jsme hledali menší. Azyl jsme našli v Kulturním klubu Duha, kde jsem se domluvil s tehdejší ředitelkou Alicí Gregušovou. Tam byla kapacita osmdesát míst, což nám vyhovovalo. A v Duze působím dodneška a je mi tam blaze.“

* Další zásah do prostějovských kin přišel v roce 1995, kdy se rušilo kino OKO…

„Toto kino mělo ve městě sál s největší kapacitou. Když skončilo, tak mě k tomu přivzali, abych si vybral promítačky a příslušenství, jaké jsem chtěl. Další stroje k nám přišly ze zrušeného kina v Bruntále. Díky tomu jsme získali stejné technologie jako v kině Metro 70. Když se konala premiéra Tmavomodrého světa, tak nás navštívil i Jan Svěrák. Tenkrát se přenášely kotouče filmu z Metra hned k nám. Tomu, co to přenášel, jsem vždycky dal pivo na cestu. Jak nesl poslední, tak už to na něm do těch schodů bylo znát...“ (směje se)

* Mimo promítání jste pracoval na dráze nejprve jako výpravčí, později jako přednosta stanice. To muselo být nesmírně časově náročné. Kdy jste zakusil největší nápor?

„Koncem devadesátých let někdo přišel s nápadem udělat součástí kina Metro 70 autosalon. Ve foyer tehdy stála auta. Jenže se zjistilo, že to zatížení budově stojící na vodě nesvědčí a hrozilo propadnutí šaten. Takže se vše muselo tři měsíce opravovat a celý provoz kina se přesunul k nám. Tehdy jsem při práci stále promítal každý den, což bylo něco hrozného.“

* Na co se v Duze zaměřujete nyní?

„V Duze můžeme promítat filmy ze 35mm pásů, což dnes zvládne už asi jen deset kin po celé republice. Díky tomu můžeme bez problémů promítat třeba Krtečka a další pohádky vzniklé před rokem 1990. Málokdo přitom ví, že potom, co na Barrandově skončily sklady, tak se všechny filmy přesunuly do Přerova. Veškerý filmový archiv tak je dnes v Přerovských strojírnách. Tam si pro ně jezdíme. K tomu ovšem máme v Duze i velmi dobrý zvuk a také moderní digitální laserový dataprojektor, který jsme nedávno získali a za který jsem moc rád, protože nám umožňuje promítat i nové filmy ve vysoké kvalitě. Díky tomu Prostějov zůstává jedním z mála měst, která mají velký i malý kinosál.“

* Promítáte filmy padesát let. Který z nich se za tu dobu v Prostějově těšil největší návštěvnosti?

„Vůbec největší návštěvnost, co jsme na Duze kdy měli, zaznamenal film Věry Chytilové Dědictví aneb Kurvahošigutntág. Obrovská návštěvnost byla třeba i na snímek Zachraňte Vojína Ryana. Obecně se dá říci, že největší zájem byl vždy o české filmy. To se ovšem teď trochu mění, protože čím dál víc z nich nedosahuje takové kvality, na kterou byli diváci zvyklí… Dřív byl český film pojem, dnes už tomu tak není. Dodnes si ovšem vzpomínám na zájem o film Baraka Odysea země. Na tento klubový film jsme měli jen jedno promítání, ale do sálu se nám nacpalo sto lidí a dalších sto stálo na schodech. Tak jsem ho promítal ještě jednou, a pak ho musel stihnout na kole do půlnoci odvézt na nádraží.“

* Vraťme se do „osudového“ kina JAS. Tam jste se seznámil i se svojí manželkou, se kterou jste již 45 let…

„Tehdy promítali minimálně dva lidé. Coby promítači jsme vždy stáli na schodech a hodnotili procházející dívky na škále od jedné do pěti. A ona ode mě získala plný počet. (úsměv) Také se mi ji podařilo zatáhnout do kabiny. Jenže ona si vykračovala na vysokých podpatcích a jak si tam sedla, dala nohu přes nohu, tak jedna z těch jehel zavadila o cívku a promítání se přerušilo… Musel jsem tedy všeho nechat a znovu to rozjet.“ (směje se)

* Staly se vám při promítání v kině nějaké další „nehody“?

„Čas od času se ‚podařilo‘ zaměnit pořadí kotoučů. A tak například, když jsme hráli pohádku Bajaja, u níž byl předfilm o Lunochodu, kolega tento předfilm dal opět za první kotouč Bajaji. Takže dvacet minut hrál Bajaja a pak se tam najednou zase objevil Lunochod jezdící po měsíci…“ (směje se)

* Kino slouží také ke schůzkám milenců. Vzpomenete si i na něco z toho soudku?

„Asi nejpikantnější historkou bylo, když nám na balkóně kina začal souložit jeden pár… Ona seděla na něm a on nám přitom hlavou pravidelně ťukal na okno naší promítací kabiny. Nedalo se to vydržet, a tak jsme promítání na chvíli stopli. Oni toho pak nechali, on si natáhl kalhoty, ona kalhotky a z kina odešli. A to prosím pěkně byla teprve asi půlka filmu. Takže o tu druhou se sami připravili…“ (úsměv)

* Během promítání jste se osobně poznal se spoustou lidí známých právě ze stříbrného plátna. Na které z nich obzvláště rád vzpomínáte?

„Ještě na střední škole jsem se zúčastnil natáčení slavného filmu Kladivo na čarodějnice. Později jsem se mimo jiné osobně setkal s režiséry Dušanem Kleinem, Janem Svěrákem či Zdeňkem Troškou. Nesmírně milé setkání bylo s Květou Fialovou, kterou jsem v mládí obdivoval coby božskou Tornádo Lou ve filmu Limonádový Joe. Ale nikdy v životě pak nezapomenu na setkání s hercem Josefem Somrem, který za mnou v Duze přišel do promítací kabiny. A já jsem mu povídal: Jé, pane Somr, vy jste mi byl vzorem, proč jsem šel na dopravní průmyslovku a stal se výpravčím. Celý život vám totiž závidím tu scénu z Ostře sledovaných vlaků, kde jste razítkoval zadeček Jitky Zelenohorské. A pan Somr se na mě podíval takovýma smutnýma očima a povídá: Já jsem si na ten zadek ani nesáhl, dokonce jsem u toho natáčení ani nebyl. Protože v tom filmu je ruka režiséra Jiřího Menzela, který si to nenechal ujít!“ (směje se)

* Co tvoří pro vás romantiku kina?

„Nejraději promítám pro malé děti, aby se naučily chodit do kina a ten zážitek si užily se vším všudy. V sále mohou sedět společně se svými kamarády či rodiči, a to má úplně jiný rozměr, než když jsou doma zavření u počítače. Návštěva kina vždy bývala společenská událost, na kterou se lidé celý týden těšili, připravovali se na ni a podle toho se i oblékli skoro jako do divadla. Tyto doby se už možná tak docela nevrátí, ale tu možnost potkat se společně na filmu v kině pořád nemůže nic nahradit.“

* Jak to vidíte s budoucností kinosálů?

„Myslím si, že kina úplně nezaniknou, ale zůstanou v omezeném množství. Hodně záleží na atraktivitě nových filmů, ale neméně i na jejich výběru. Každé kino si musí najít to své publikum a tomu přizpůsobit to, co bude promítat. Prostějov v tomto směru trošku trpí tím, že tu nejsou vysoké školy, takže publikum je tu specifické. To, o co byl v Brně či v Olomouci velký zájem, tak se tady nikdy moc neujalo. A naopak: na co lidé ve větších městech nechodili, tak to se tady líbilo. My jsme v Duze vsadili hlavně na děti a seniory a obě skupiny si u nás přijdou na své. A my děláme vše pro to, aby všichni odcházeli spokojení.“

 

MARTIN VAŘEKA

Foto/37/martin: vareka_profilovka_mls

* narodil se 19. července 1954 v Prostějově

* do první třídy nastoupil na ZŠ v Mostkovicích, od šesté třídy přešel na ZŠ v Prostějově v Palackého ulici

* v roce 1973 maturoval na Střední železniční průmyslové škole v Šumperku, když úspěšně absolvoval obor Doprava - přeprava

* jako výpravčí působil na železničních stanicích v Drahanovicích, Grygově a Olomouci

* následně byl v roce 1980 jmenován přednostou stanice ČD v Čelechovicích na Hané a v roce 1985 v Drahanovicích

* v roce 1994 zamířil do Olomouce, kde pracoval na úseku Kontroly přepravních tržeb, do penze odešel 31. 12. 2013.

* v roce 1973 rovněž absolvoval základní kurz pro promítače 35mm a 16mm filmu na Technickém učilišti ÚPF v Klánovicích, průkaz mu byl vydán 14. září 1973

* o rok později získal osvědčení promítače nových technologií, nejvyšší možná odbornost, tedy mistr promítač nových technologií, mu byla udělena v roce 1977

* v roce 1978 se oženil, s manželkou Dagmar vychovali dva syny - Marek (43) je historik, Lukáš (41) pracuje jako informatik

* dnes se těší ze dvou vnuků a nejmladší vnučky Terezky

* práce na železnici a v kině se mu stala největším koníčkem, na nic dalšího už nezbýval čas…

* mezi jeho oblíbené filmy patří zejména klasické muzikály jako Hello Dolly, My fair Lady či historické filmy jako Spartakus či Kleopatra

zajímavost: vášnivý zájem o železnici a kinematografii v něm probudil snímek Ostře sledované vlaky režiséra Jiřího Menzela, zejména pak zřejmě nejerotičtější scéna v dějinách českého filmu, v níž výpravčí Hubička v podání Josefa Somra razítkuje zadeček mladé výpravčí, přičemž teprve po osobním setkání s Josefem Somrem se dozvěděl, že razítkující ruka nepatřila známému herci, ale že si tuto příležitost pro sebe uzurpoval sám režisér Jiří Menzel…