Nedávno uplynulo přesně padesát let od historického momentu, kdy prostějovský cyklista Vladimír Vačkář (na snímku) poprvé slavně vyhrál spolu s Miroslavem Vymazalem dráhové mistrovství světa v disciplíně tandem. Společně pak šampionát ovládli ještě třikrát, ke čtyřem zlatým navíc přidali ještě stříbro i bronz. Nejen za těmito báječnými úspěchy se čtyřiasedmdesátiletý místní rodák podrobně ohlédl v rámci příjemného povídání na zahradě jeho rodinného domu v Seloutkách, kde žije a momentálně léčí nešťastně zlomenou nohu.

* Co se vám stalo?

„To byla taková hloupost, úplně zbytečně jsem spadl z kola a zlomil si krček na noze. Nejradši bych si nafackoval, protože takhle blbě spadnout by se bývalému cyklistovi určitě stát nemělo.“ (smích)

* Pojďme k příjemnějším záležitostem. Jak vzpomínáte na své premiérové světové zlato ze San Sebastianu před půlstoletím?

„V rychlostní cyklistice jsme byli první s duhovým dresem v Československu. Před námi vyhráli mistrovství světa jen sáloví bratři Pospíšilové a Jiří Daler získal zlato na olympiádě, ale z mistrovství světa druhový dres neměl. Bylo přesně 28. srpna 1973 a my jsme se s Mirkem Vymazalem dostali do finále světového šampionátu v závodech tandemů. Tam jsme porazili Sověty, kteří rok předtím ovládli olympijské hry 1972 v Mnichově. Už v semifinále našeho prvního vítězného mistrovství světa jsme přitom vyřadili i stříbrné z Mnichova, jezdce NDR. O to víc mě mrzelo, že jsem na olympiádě v Německu nemohl startovat, i když jsem byl původně nominován. Na mé místo ale zasedl Ivan Kučírek…“

* Proč jste v Mnichově na tandemu nestartoval?

„Tehdejší reprezentační trenér Puklický mě nakonec nenominoval, byť jsem v olympijském závodě sprinterů skončil devátý a měl výbornou formu. Kdybych si právě od kouče nenechal špatně poradit, mohl jsem klidně postoupit i do čtvrtfinále. Navíc později v roce 1974 byly tandemy z programu letních olympijských her úplně staženy, přestože byly jednou z prvních cyklistických olympijských disciplín vůbec. Prostě další smůla.“

* Ve Španělsku šlo o váš první světový šampionát?

„Ne, poprvé jsem na MS startoval už roku 1969 v Brně a vypadl tam ve čtvrtfinále sprintu s gruzínským cyklistou Pchakadzem ze SSSR. Byl jsem tehdy italskou federací vyhlášen nejúspěšnějším závodníkem Československa.“

* Tehdy vám bylo dvacet let, co MS 1969 znamenalo pro vaši další kariéru?

„Považoval jsem to tenkrát za svůj největší úspěch a snažil se pak soustředit na závody tandemů, kde jsem cítil větší potenciál. V roce 1970 jsme tak startovali právě na tandemu s Antonem Tkáčem, pozdějším olympijským vítězem, který mě však tehdy velmi zklamal, když jsme podlehli anglické dvojici. Na moji otázku po jízdě, co se stalo, odpověděl: ‚Vladko, prepáč, ja som nevládal.‘ Po této zkušenosti jsem se dohodl pro olympijskou sezónu 1972 s Vladimírem Popelkou, se kterým jsme byli nominováni na OH do Mnichova, a až přímo tam jsem byl nahrazen Ivanem Kučírkem také z Brna. Na další sezónu jsem se potom dohodl s Mirkem Vymazalem, který nastoupil do Dukly Pardubice, kde jsem byl členem i já. Připravovali jsme se společně už od jara 1973.“

* Proč jste si vybral dvacetiletého závodníka, který teprve přešel z juniorů mezi muže?

„Za prvé jsem potřeboval parťáka, s nímž si budu rozumět a se kterým jsme společně mohli i trénovat, ne jen závodit, což tehdy bylo u sprinterů obvyklé. Pořídili jsme si i silniční tandem a hodně času strávili na něm. Vysvětloval jsem mu, že musí cítit intenzitu šlapání, abych nemusel verbálně pokřikovat informace, což tenkrát bylo také normální. Toto společné ‚sjetí‘ se nám pak dařilo uplatňovat na všech dalších soutěžích.“

* Kdy se nacvičená spolupráce poprvé ukázala naplno?

„Právě na mistrovství světa 1973. V semifinále jsme narazili na stříbrné závodníky NDR z předchozí olympiády a naše propojení s Mirkem jsme dokázali využít z první i druhé pozice. Stejně tak ve finále proti jezdcům SSSR, kde jsem zakřičel HOP, jako že nastupujeme, ale ještě jsme nejeli naplno. Až v závěru jsme Sověty předstihli a získali premiérové zlato.“

* Při MS 1973 se vám dařilo i ve sprintu, že?

„Ano, skončil jsem na pěkném pátém místě. I když se mi povedlo v rozjížďce porazit Daniela Morelona a on nakonec získal titul, zatímco já zůstal pátý.“

* Následovala éra dalších šesti let, kdy tandem Vladimír Vačkář a Miroslav Vymazal kraloval všem. Můžete zavzpomínat?

„Mezi lety 1973 a 1978 jsme opravdu byli nejlepší na světě. Mistrovství jsme vyhráli po roce 1973 i v další sezóně 1974, potom ještě 1977 i 1978. A mezitím roku 1975 skončili druzí za Poláky, které pak ale diskvalifikovali za doping. V současnosti bychom zlato dostali dodatečně my, zatímco tenkrát se pořadí neměnilo a my zůstali druzí. Světový šampionát jsme tak ovládli čtyřikrát, ale titulů měli mít správně pět. Poslední medaile bronzové hodnoty potom přišla na MS 1979, jež bylo s Mirkem naším společným loučením. Hrozná škoda, že tandemy tenkrát vyřadili z olympiády, mohli jsme mít určitě jednu a možná i dvě medaile na hrách. Třeba včetně zlaté. Velice rád ale vzpomínám na dobu, kdy jsme v Prostějově slavnostně otevírali nový velodrom vybudovaný v akci Z. A pak na jedněch závodech tady startovalo šest mistrů světa, my s nimi a z hlediště to nadšeně sledovaly tři tisíce diváků. I když ti vzadu nemohli vůbec nic vidět.“ (směje se)

* Co jste pak dělal po ukončení závodní kariéry?

„Deset let metodika ve Favoritu Brno, zároveň i trenéra národní dráhové reprezentace. Nejdřív juniorské, s níž jsme získali medaile na mistrovství světa, a pak dospělé. Následně jsem se vrhl na soukromé podnikání, pochopitelně v oblasti jízdních kol. A od roku 1995 po návratu do Prostějova jsem dělal nějakých dvacet let cyklistiku zase doma, trenéra i funkcionáře oddílu SKC. Na počest vzniku místního klubu založeného roku 1885 otcem básníka Jiřího Wolkera jsme v Prostějově uspořádali mistrovství republiky na silnici a potom ještě několik městských kritérií. Dnes máme prostějovský silniční tým TUFO PARDUS a tradiční SKC se z názvu nějak vytratilo, což je mi líto. Protože vždycky na rovinu říkám, co si myslím, a vůbec nemám povahu diplomata, tak jsem se na konci svého zdejšího působení neloučil v dobrém. A teď mě mrzí, že klubové vedení už dvakrát zamítlo mou žádost o opětovné členství v oddílu. V podstatě celý život jsem zasvětil cyklistice a většinu z toho doma v Prostějově, kde mě za to všechno teď nechtějí ani jako člena klubu. Což je škoda, připadá mi to zbytečné. Přitom jinak to tady hlavně trenér Martin Cetkovský dělá poslední léta velice dobře, s mladými má úspěchy a vozí medaile z juniorských mistrovství světa i Evropy, což jsou krásné výsledky. Jde pak ale o přechod mezi dospělé, který je hodně náročný. Mít úspěchy i v seniorské kategorii, dostat se na olympiádu a tam něco dokázat.“

* Co říkáte na obrovský posun sportovní výkonnosti od vašich závodních let do současnosti?

„Je to úžasné. V našich dobách jezdili ti nejlepší jeden kilometr za minutu a šest sekund, no a pamatuju si, jak tehdy někdo říkal, že jednou bude rekord těsně nad minutu. Realita? Momentálně se kilák jezdí hluboko pod minutu a top jednotlivci zvládnou stíhačku na čtyři kilometry pod čtyři minuty, což je paráda. Nebo se jede časovka na silničních závodech Grand Tour a vítěz má na třicet kilometrů rychlostní průměr skoro šedesát kilometrů za hodinu. To je prostě mimo chápání nás starších, kteří na kole závodili kdysi. Člověk si jen říká, kam až může růst výkonnosti vést? Jestli se vůbec někdy zastaví, kde jsou hranice lidských možností? Nejen v cyklistice. Úroveň přípravy, technika materiálů, specializace a ekonomické i celkové zajištění jdou zkrátka pořád nahoru, tomu pak odpovídají super výkony. Akorát že česká dospělá reprezentace – především ta dráhová – zůstává čím dál víc daleko za mezinárodní špičkou.“

* A jak teď žijete, máte se fajn?

„Nebýt té zlomené nohy, tak se mám výborně. S přítelkyní žijeme v Seloutkách, je tady krásně, nic nám nechybí ke spokojenosti. Akorát já jsem takový, že jakmile začnu vzpomínat, obzvlášť na věci z cyklistiky, tak se hned naštvu. Sám sebe dokážu vytočit. Proto je pro mě asi lepší radši ani nevzpomínat.“ (se smíchem)

 

VLADIMÍR VAČKÁŘ

* narodil se 6. února 1949 v Prostějově

* bývalý špičkový cyklista, následně i trenér a funkcionář

* odmalička všestranně sportoval a zkoušel spoustu různých odvětví, než se začal intenzivně věnovat cyklistice v létě (TJ OP Prostějov) a lednímu hokeji v zimě (Železárny Prostějov)

* do šestnácti let kombinoval oba tyto sporty na vysoké národní úrovni, od sedmnácti si už musel vybrat jeden a zvolil cyklistiku

* na dráze se postupně vypracoval mezi nejlepší jezdce světa, dvanáct let byl členem dráhového reprezentačního družstva Československa

* získal celkem deset titulů mistra republiky (tandem, sprint, dvojice) a pětkrát vyhrál mezinárodní šestidenní závod dvojic v Brně

* postupem času se stále víc specializoval na disciplínu tandem, v níž excelovali společně s Miroslavem Vymazalem

* na mistrovství světa získali čtyři zlaté medaile (1973, 1974, 1977, 1978), jednu stříbrnou (1975) a jednu bronzovou (1979)

* z MS kromě toho přivezl dvě pátá místa ve sprintu (1969, 1973), na letních olympijských hrách 1972 skončil v téhle disciplíně devátý

* klubově prošel po působení v TJ OP Prostějov postupně Duklami Pardubice, Brno, Praha a Trenčín

* vyučil se automechanikem, poté vystudoval střední školu a nakonec i vysokou školu v Bratislavě (tělovýchovná fakulta)

* po ukončení aktivní závodní kariéry a studiu na univerzitě pracoval jako metodik ve Favoritu Brno, současně trénoval i národní reprezentaci – nejprve juniorů, pak dospělých

* následně se věnoval soukromému podnikání, samozřejmě v oblasti bicyklů

* od roku 1995 se vrátil do Prostějova, v oddílu SKC dělal dvacet let trenéra a funkcionáře, než v roce 2015 definitivně skončil

* byl dvakrát ženatý, má tři dcery z prvního manželství a syna ze druhého manželství, v současnosti bydlí v Seloutkách

zajímavost: třikrát v životě si zlomil nos, ale ani jednou při pádech z kola