Opravdová a dlouhotrvající radost se nedá vyhrát ve Sportce, člověk jí může dosáhnout jen díky vlastní houževnatosti. Vědomí, že k žádnému cíli nevedou zkratky, ale že k jeho dosažení je třeba kombinace dlouhodobé vášně a vytrvalosti, je jedním ze základních charakterových rysů Ivana Novotného. Nadšený zimní plavec nejednou v životě musel prokázat obrovskou míru odolnosti. Zároveň je to však také velký „hecíř“, jenž k tomuto netradičnímu sportu přivedl celou řadu dalších. Ve druhé části našeho rozhovoru se rozpovídal o tom, co k plavání v ledové vodě motivovalo jej samého, přiblížil neobyčejné okamžiky, které by bez něj nikdy nezažil, a řeč přišla i na to, co mu jeho koníček dodnes přináší a proč by se ho nikdy v životě nechtěl vzdát. Hovořili jsme také o lidech, které provázel na jejich nesmírně náročné cestě za přeplavbou kanálu La Manche, a zavzpomínali jsme rovněž na začátky populární Vánoční koupele, jež letos zapsala už svůj jubilejní 40. ročník.

 

* Otužování se u nás těší stále větší oblibě. Přesto okusit v průběhu zimy chlad vody není rozhodně pro každého. Ale pokud je člověk zdravý, při troše odhodlání to zvládne. Být schopný v ledové vodě také plavat, to už je kvůli ztuhlým svalům a snížené kapacitě plic záležitostí výrazně náročnější. A závodit v zimním plavání je zase ještě o další krok dál. Co vás osobně k podobnému měření sil motivovalo?

„Od samého počátku pro mě byl velice důležitý Peťa Mihola z Brna, který později přeplaval kanál La Manche. Když se mu to podařilo, tak jsem mu gratuloval s tím, že mu děkuji za všechny neplavce, že to za nás zvládl. On byl vždy kamarád, nicméně zároveň neuvěřitelně soutěživý a krásně se zlobil, když na závodě zrovna nevyhrál. A to mě i ostatní opravdu hodně motivovalo.“

* Kdo z vás byl lepší?

„Před nehodou jsme byli na srovnatelné výkonnostní úrovni. Vždycky jsem se ho snažil přeplavat, ale to se mi obvykle nedařilo. Ale byli tací, kteří byli rychlejší než on. Třeba když za nás plaval Libor Němec. Ten si z něj dělal legraci. Přeplaval ho, pak na něj u bójky na otočce počkal a říkal mu: ‚Peťo, kde seš, já tady na tebe čekám a už je mi hrozná zima…‘ “ (úsměv)

* Vlastně vás tedy poháněl společný nepřítel…

„Je to blbý, ale je to tak. Po nehodě jsem už na Peťu neměl, takže jsem vytvořil tým lidí, které spojovala chuť mu dát na frak. Když se to podařilo, tak on se u toho krásně zlobil a ta rivalita nás stále burcovala.“

* Snad i díky tomu bývaly časy, kdy prostějovský oddíl DZP Haná býval nejlepší v republice. Nyní končí za Prahou a Brnem hned na třetím místě, což je rovněž úžasné. Je to ale i udržitelné?

„Těžko říct. V zimním plavání jsme coby Haná byli myslím pětkrát mistři republiky. To bylo v dobách, kdy v Praze či v Brně ještě tolik lidí neplavalo. Dnes už je situace jiná, ta základna je ve velkých městech mnohonásobně širší. Kromě toho se jim podařilo zajistit sponzory a natáhnout lidi. Za této situace je třetí místo obrovský úspěch. Ovšem klub se nyní dostal do situace, kdy si lidé musí platit sami i cesťáky. Takže je otázka, jak dlouho to vydrží. Hodně by nám pomohlo, kdybychom našli více sponzorů.“

* Obrovské popularitě se mezi lidmi těší Vánoční koupel. Její 40. ročník měl rekordní účast, do vody se ponořilo celkem 129 otužilců. Jaké byly její počátky?

„Ze začátku se jednalo o normální tréninky, které se však konaly na Štědrý den. Setkávali jsme se kolem oběda u výpusti přehrady. Tou dobou po hrázi přehrady chodilo velké množství lidí na procházku. Bylo to logické. Lidi už měli nastrojený stromeček, přes poledne se na Vánoce nejí, tak co dělat? Když pak viděli, že se v tom mrazu někdo ráchá ve vodě, tak nám začali fandit. Od začátku jich bylo hodně a stále jich přibývalo. Tak jsme se rozhodli, že to nazveme Vánoční koupel.“

* Na ni se vám v devadesátých letech podařilo pozvat třeba Františka Venclovského, který jako první Čech přeplaval kanál La Manche. Koho dalšího?

„Za všechny bych jmenoval alespoň Láďu Nicka z Olomouce. To byl opravdu nezdolný člověk, který tehdy otužování zpropagoval po celé republice a stal se jeho skutečnou ikonou. Zemřel v roce 2011 a v ledové vodě plaval až do své smrti v neuvěřitelných 97 letech.“

* Výpusť má výhodu, že v ní téměř nikdy nezamrzá voda. Ale jak to bylo jinde?

„Poměrně často se stávalo, že jsme museli lámat led. Třeba závody v Olomouci probíhaly v Moravě, ale ta bývala občas zamrzlá. To jsme si pak na sebe vzali montérky, abychom se o ten led nepořezali. Pak jsme chodili po krách a tyčkou rozbíjeli led. Vždycky mě fascinovalo, že se dalo stoupnout na kus kry a když to člověk udělal dobře, tak ho ta kra udržela. Samozřejmě že člověk počítal s tím, že může spadnout do řeky, ale někdy ani nemusel. Chodit po plovoucích ledových krách byl úžasný zážitek, který se někomu jen tak nepoštěstí.“

* V Prostějově se podařilo kanál La Manche přeplavat hned dvěma vašim nástupcům v roli předsedy DZP Haná, a to konkrétně Daně Zbořilové a Luďku Coufalovi. Vy jste je nějak hecoval?

„Danu možná trochu jo. Bylo to v roce, kdy jsme se stali nejlepším oddílem okresu. Tehdy se toho vyhlašování zúčastnila i Dana, která za nás začala plavat. Po vyhlášení jsem ji doprovodil k ní domů a po cestě jí vyprávěl o svém snu plavat přes La Manche. Bohužel jako oddíl jsme měli značně omezené finance, naše nejlepší plavkyně byly nuceny plavat závody za své…. Proto Dana a Dáša Vymlátilová přešly do Náchoda. Dana tedy kanál přeplavala coby členka oddílu z Náchoda. Teprve pak se vrátila do Prostějova.“

* A co Luděk Coufal?

„To byl docela jiný příběh. Jednoho dne u dveří mého bytu zazvonil nějaký kluk s tím, že chce přeplavat kanál a zajímá ho, jak to má udělat. To byl Luďa. Začal hodně trénovat a byl to takový bejk, že to nakonec dal.“

* Byl ještě někdo další, kdo aspiroval na tento cíl?

„Za náš oddíl chtěl kanál přeplavat ještě Sváťa Čechů. Kamarádil s Frantou Venclovským, což byl velký hecíř. Sváťa si myslel, že to nějak dá, ale nezvládl to. Podcenil totiž trénink. Vzpomínám si, jak chtěl plavat v jednom kuse 24 hodin na přehradě. Doprovázeli jsme ho tehdy na loďce. Uplaval asi jen 7 kilometrů. Pak se mi nějak nezdál, tak jsem mu řekl, ať raději vyleze z vody. Skončil na JIPce.“

* Co spojuje lidi, kteří jsou schopni plavat v ledové vodě? Jsou to blázni?

„Někdo to dělá, aby se zviditelnil. Ale většinou jsou to lidé, kteří rádi přijmou jakoukoli výzvu. To platí i pro mě. To nemusí být jen o plavání. Člověk, jenž má rád výzvy, je schopen dělat dobře jakýkoliv sport či práci. Každopádně všichni tihle lidé kolem zimního plavání obvykle dobře vědí, že když něco chtějí, tak to nejde hned, že tomu musí něco dát. A ono jim to zase něco přinese.“

* Co konkrétně?

„Zimní plavání přináší to, že je člověk spokojenější a určitě také odolnější. Ví, že se z toho nepodělá, což je určitě dobré i pro normální život. Právě takové lidi jsem vždycky obdivoval a chtěl se jim přiblížit. Schopnost přijmout výzvu stála za tím, že jsem už jako kripl uplaval deset kilometrů. Objektivně to bylo nereálné. Jak bych mohl něco takového zvládnout? Ale zvládl jsem to, protože jsem opravdu chtěl.“

* Jedna věc je radost z toho, že člověk překonal sám sebe. Ale užíváte si plavání i z jiného důvodu?

„Rozhodně. Kdo se zimním plaváním jednou začne, kdo to třebas jen ochutná, ten tomu propadne. Nádherný je, když člověk plave a má kolem sebe zasněženou krajinu. To si naprosto užívá. Nebo třeba na podzim, když je všude barevné listí. To mě osobně dělá úžasně dobře. Když se zase člověku někdy nechce nebo když to nějak nejde, tak je potřeba se překonat. To je pak ta výzva, kterou mám také rád. Takže jsem vždy balancoval mezi tím, co je krásné a co je výzva. A to mě stále nesmírně baví.“

* To jste toho zimního plavání nikdy nechtěl nechat?

„To mě opravdu nikdy nenapadlo. Plavání v zimě mi vždycky přišlo jako něco docela normálního. Vnímám, že někteří se musí překonávat a často na břehu říkají, že už tam nikdy nevlezou. To třeba dělával Peťa Skácel. Vlezl do vody a jen tam stál a drkotal zuby. Pak začal závod a všichni už odplavali a on tam pořád jen stál. Nakonec se do toho vrhl a jak byl výborný plavec, tak nakonec všechny přeplaval a zvítězil.“

* Kvůli srdeční arytmii už nějaký čas nemůžete soutěžně plavat. Nebojíte se, že kombinace této poruchy a ledové vody vás může stát život?

„Za těch více jak deset let si s tím dokážu poradit. Vlezu do vody a cítím, že motor ve mně nějak hapruje. Srovnám tedy dech, zklidním se a plavu. Kdybych závodil, tak se vyhecuju a jedu naplno. V tom případě bych to možná přehnal tak, že by ten můj motor zdechl.“

* A co kdybyste přesto musel přestat?

„Proč bych to dělal? Mně to prostě dělá dobře. Dávám si na sebe pozor a plavu výhradně už jen pro svoji radost a potěšení.“