Přesně se to spočítat asi nikdy nepodaří, nicméně lze odhadnout, že minimálně devět z deseti českých mužů se považuje za nadprůměrné řidiče. Zhruba polovina z nich se však na silnicích adekvátně tomu rozhodně nechová. Nepochybně skvělým šoférem je Petr Coufal, který už před 47 lety nastoupil do tehdejšího ČSAD.

Přestože začínal na tzv. sklopce, jeho snem byla od počátku odpovědnější práce řidiče autobusu vozícího místo nákladu pasažéry. Tím se stal v roce 1974. Ve své profesi pokračoval i po revoluci, to už v řadách soukromého dopravce FTL Prostějov. Nejenže této firmě zůstal věrný až do důchodu, na lince do Protivanova jezdil ještě dalších šest let po svém odchodu do penze. Za celou tu dobu ujel kolem 2 400 000 kilometrů, v čemž sehrál významnou roli i fakt, že řadu let působil jako řidič zájezdů či mezinárodních autobusových linek. S Petrem Coufalem jsme se sešli v kuchyni jeho rodinného domu v Olšanech, kde si bylo rozhodně o čem povídat.  

 

* Dle záznamů jste měl autobusem ujet asi 2 400 000 kilometrů bez nehody. Máte to někde spočítané přesně?

„Tak do kilometru to spočítáno nemám. Jisté je, že do ČSAD jsem nastoupil v roce 1972, po dvou letech v nákladní dopravě jsem začal jezdit s autobusem. Už v roce 2009 jsem měl najeto dva miliony kilometrů, pak jsem ještě ve firmě dostal ocenění za 2 250 000 najetých kilometrů. Jak s oblibou říkám, tak 11. prosince 2013 jsem odešel do důchodu, nicméně jezdil jsem i nadále, a to až do 31. října 2019, kdy jsem to definitivně zabalil. V důchodu už jsem jezdil méně, omezil jsem zimu a léto a soustředil se na jaro a na podzim. Přesto jsem za posledních šest let mohl těch asi 150 tisíc kilometrů najet. Myslím, že tolik kilometrů už asi nikdo další jen tak nedá. Nyní se totiž do zahraničí mnohem více létá letadlem, než se jezdí autobusem, navíc mladí výrazně častěji mění zaměstnání. Opravdu jen málokdo vydrží dělat řidiče 45 let.“

* Každopádně je to opravdu úctyhodná, až neuvěřitelná porce kilometrů. Jak jste se vlastně k řízení autobusu dostal?

„V rodině jsme to neměli. Táta sice řidičák měl, ale naše rodina auto nikdy nevlastnila. Za volant automobilu jsem se tak poprvé posadil až před vojnou, když jsem dělal řidičák na osobák. Než jsem narukoval, stihl jsem i řidičák na nákladní auto. Na vojně jsem si pak ‚Céčko‘ musel udělat znovu a víceméně rozkazem jsem dostal i to, abych si dodělal také ‚Déčko‘ na autobus.“

* Takže jste k tomu vlastně přišel jako slepý k houslím?

„Dalo by se to tak říci. Zároveň se mi tím ovšem splnilo také moje přání. Ještě když jsem bydlel v Prostějově na Hvězdě, tak jsem byl zaměstnaný jako zámečník v železárnách. Ráno při chůzi do práce jsem potkával autobusáky, jak postávají na nádraží. Říkal jsem si: ‚No ti se mají!‘ Po vojně jsem se pak nevrátil do Železáren, ale nastoupil k ČSAD.“

* K autobusu to však hned nebylo…

„Ne, to trvalo další dva roky. Člověk napřed musel ukázat, že umí jezdit, jednat s lidmi a poradit si, když je to potřeba. Dnes člověk přijde, dostane klíče od autobusu a může jet. Tehdy bylo autobusáků celkem dost a já tak jezdil na tzv. sklopce. Vedení se nějak stále nechtělo, aby mi umožnilo jezdit autobusem. Dal jsem tedy dokonce výpověď, protože mě nákladní doprava nezajímala. Teprve na to pak zareagovalo, a abych zůstal, tak mě přeložilo na autobus. Takže jsem si to tak trošku vybojoval. Ani tehdy jsem si však nedokázal představit, že bych to mohl dělat celý život.“

* Rekordní počet kilometrů jste najel i díky tomu, že jste s autobusem křižoval Evropu. Kam jsem se s ním podíval?

„Snazší by bylo říct, kam jsem se s autobusem nepodíval. V Evropě jsem nejel pouze na Island, do Albánie, do Turecka a do Rumunska. Jinak jsem projel všechny evropské země. Nejdelší zájezd, co jsme dělali, vedl přes Německo, Francii, Španělsko a Portugalsko až na tzv. ‚konec světa‘. Pak jsme navštívili nejjižnější cíp Španělska a trajektem se dostali až do Maroka. Trvalo to šestnáct dní, během nichž jsme najeli asi devět tisíc kilometrů. To byl krásný poznávací zájezd s koupáním, návštěvou hor i měst. Pravidelně jsem však jezdil i linku do Nice nebo do Amsterdamu, poměrně hodně se jezdilo do Řecka či Norska.“

* Před rokem 1989 jste však řadu let strávil výhradně na tuzemských silnicích. Jaký to byl pocit, když se otevřely hranice a vy mohl vyrazit „do světa“?

„Opojný. Poprvé jsme vyjeli do Vídně na předvánoční trhy. To jsme všichni koukali, jak to na Západě vypadá. Lidé zpočátku byli vděční za to, že se vůbec někam podívají, neřešili tolik, jestli má autobus klimatizaci, nebo ne. Teď už je to jiné, s postupem času si začali trošku vymrčovat. Každopádně to byla obrovská změna, když se člověk najednou mohl svobodně dostat ať už k moři, nebo třeba do Alp.“

* Kam jste vy sám jezdil nejraději?

„Asi do Norska, protože na severu Evropy není takový provoz, navíc lidé tam jezdí opravdu rozumně. Seveřané se vzájemně respektují a jsou ohleduplní. U nás je to jiné. Často se stávalo, že jsme celou cestu nikde neviděli žádnou havárku a jen jsme přejeli hranice naší vlasti, tak už to začalo. Na Norsku mě bavilo také to, že jsou tam hory a silnice se tam pěkně klikatí, což mám rád. To samé bylo v Řecku. Naopak jízdu po rovné dálnici jsem si nikdy neoblíbil, to bylo pro mě vždy únavné.“    

* Jak jste si ty zájezdy užíval?

„Moc. Vždy jsem rád cestoval a poznával nové krajiny. Když byl se mnou nějaký protivný kolega, který si stěžoval na to, že musí cestujícím vařit kafe, uklízet autobus, umývat okna a nemá ani chvilku klid, tak jsem mu vždycky říkal: ‚Kašli na to, uvědom si, že ti lidi dali za ten zájezd třeba deset tisíc. Ty těch deset tisíc naopak budeš mít na výplatě, a ještě uvidíš kus světa.‘ Kdo taky tolikrát viděl Eiffelovku v Paříži či Akropolis v Athénách a spoustu dalších pozoruhodných věcí!? Až teď, když už nejezdím, tak si naplno uvědomuji, kolik jsem toho viděl a zažil a jaké na to mám krásné vzpomínky. A z toho se dá celkem hezky žít.“

* Jak je možné, že se vám po celou tu dobu vyhnuly nehody?

„Určitě jsem měl štěstí. A taky jsem dokázal předvídat. Vždycky jsem se držel zásady, že když přijedu na křižovatku a začnu na ní váhat, zda do ní mám vjet, či ne, protože se třeba blíží auto, tak vždy musí vyhrát, že do ní vjet nemám. Protože už jen tohle moje přemýšlení zabere nějaký zlomek času a podmínky se mezitím změní. Pokud si někdo řekne, že to riskne, tak to už je vteřina, ale za tu se může stát hodně. Nebo když člověk jede v mlze či na náledí, tak musí uvažovat, co když najednou něco vyjede. Zkrátka nikdy jsem nejezdil jako divočák, což se mi vyplatilo.“

* To jste opravdu nikdy nehavaroval?

„Přiznám se, že jednou se mi to přihodilo. Bylo to hned první rok, co jsem jezdil s autobusem. Tehdy bylo hrozné náledí. Mířil jsem z Ohrozimi do Prostějova. Ve městě jsem projížděl Vodní ulicí. A tam byly kostky. V esíčku stál u krajnice autobus, který jsem chtěl objet, ale na tom náledí to absolutně nešlo. I když jsem jel opravdu pomalu, tak to vůbec nezatočilo, já jel jak po sklenici. Rozpáral jsem celý bok autobusu, nicméně postižen jsem za to nebyl, za uši tehdy dostali silničáři. Tenkrát jsem si ovšem vybudoval opravdu velký respekt z náledí.“

* Dostal jste někdy alespoň pokutu?

„Nikdy! Ani jako řidič autobusu, ani jako řidič osobáku. Pouze jednou jsem to musel ukecat, když jsem v Brně jel za jedním autobusem, neviděl pořádně na semafor a projel na červenou. Tehdy jsem přišel k tomu policistovi a jen hlesl, že už to víckrát neudělám! On mě pak propustil. Faktem je, že dlouho si policisté řidičů autobusů nijak zvlášť nevšímali, to změnila až nehoda autobusu u Nažidel, při níž zemřelo 20 lidí.“

* Díky svým mnoha cestám máte obrovské srovnání se světem. Je něco, co byste po stránce silničního provozu České republice vytkl?

„Největší problém u nás vidím ve značení. Západní Evropa je v tomto ohledu o hodně dál. Dnes už mají řidiči k dispozici navigaci, ale dřív se jezdívalo podle mapy. Vždycky se jelo ve dvou, jeden šofér koukal do mapy a druhý řídil. V Evropě nebyl problém se orientovat, ale u nás docela ano. Podobně to bylo s nějakou třeba nebezpečnou situací, na kterou jinde už dopředu upozorňovali, zatímco u nás to vždy pokulhávalo. A pokulhává stále.“

* Hned na začátku jste zmínil, že jste nikdy pořádně neboural i proto, že jste měl za volantem štěstí. Vybaví se vám nějaký konkrétní příklad?

„Vzpomínám si, že zhruba v roce 2015 jsem jel do Protivanova a začal foukat hrozný vichr, který ohýbal stromy. V Protivanově se to uklidnilo, ale když jsem se vracel po silnici od Hrochova, tak u Seče bylo asi šedesát stromů popadaných po silnici. Kdybych jel jen o něco dřív, tak to mohlo skončit hodně ošklivě. Ostatně několik aut uvázlo mezi těmi popadanými stromy. Další štěstí jsem měl, když jsem třeba v Prostějově zjistil, že mám na cyklobuse, s nímž jsem zrovna jel, prasklou oj. Naštěstí jsem v tu chvíli jel bez pasažérů a po rovině. Kdybych jel třeba sedmdesátkou z kopce do zatáčky, tak by to dopadlo asi tak, jako bych narazil do zdi.“

* Vybaví se vám ještě nějaké další, třeba i kuriózní situace?

„Už nevím, který to byl rok, ale stalo se to 16. února. To jsem měl jet do Protivanova, ale dispečer mě ještě v Prostějově upozornil, že mám brát lidi maximálně do Stínavy, protože dál se kvůli sněhu a větru už nedostanu. Že ti ostatní, ať zůstanou ve městě a nějak se zařídí. Jenže i tak jsem za Vícovem zůstal viset, poslední dva lidi, co jsem vezl, se do Stínavy museli vydat pěšky. Když jsem se chtěl vrátit, neměl jsem šanci. Ten den zůstali na silnicích viset všichni řidiči autobusů, kteří jeli ve směru na Konici či Horní Štěpánov. Tehdy jsem tam strávil celou noc až do rána. Nebylo to moc příjemné, když kolem vás fučí vítr a nevíte, co bude. Ráno dorazil sypač, který bohužel zapadl do příkopu. Z něj ho pak dostávaly dva jeřáby. Pointa byla v tom, že když jsem tak zcela opuštěný bloumal po autobusu, tak na mě někdo zaklepal. A víte, kdo to byl? Novináři z televize Prima! Ti jediní se ke mně tenkrát byli schopni dostat!“

* Za volantem autobusu jste strávil skoro půl století. Co se za tu dobu na silnicích nejvíce změnilo?

„Tak u nás je to jednoznačně počet aut. Po revoluci tady u nás zrovna hustý provoz nebyl, i po dálnici jezdilo pár vozů. Když jsem začal jezdit do Amsterdamu, tak tam to bylo úplně o něčem jiném. Do města vedla čtyřproudová dálnice a stejně se tam někdy tvořily hodinové kolony. To jsem si tenkrát říkal: ‚Panebože, až tohle dojde i k nám.‘ A nakonec to netrvalo ani moc dlouho!“

* Naposledy jste autobus řídil před více jak pěti lety. Chybí vám to?

„Chybí mi hlavně poznávání těch cizích zemí. Ale třeba právě do Norska, kam jsem svého času hodně jezdil, jsme si s manželkou objednali zájezd a jeli si to užít z jiné pozice. Stejně tak do Řecka. Jediné místo, kam bych nejel na dovolenou je Chorvatsko. Je to celkem hezká země, ale hrozně přelidněná českými turisty. Celkově se dá říci, že i díky své práci jsem se podíval všude, kam jsem chtěl. A nejen to. Někdy jsem se dostal na místa, o nichž jsem vůbec netušil, že bych se tam vůbec někdy mohl podívat.“

 

 

Petr Coufal

*        narodil se 11. dubna 1951 v Prostějově, řadu let žije v Olšanech u Prostějova

*        po absolvování ZŠ na Husově náměstí se v roce 1969 vyučil zámečníkem

*        následně nastoupil do prostějovských Železáren, po roce nastoupil na vojnu, kde se dostal do kurzu na nákladní automobil a posléze i autobus

*        v roce 1972 nastoupil do ČSAD. Začínal na tzv. sklopce značky Liaz

*        od roku 1974 byl zaměstnán jako řidič autobusu, prvních zhruba 20 let odjezdil na trase Brno – Prostějov – Olomouc. V devadesátých letech u prostějovského FTL hodně jezdil se zájezdovým autobusem po Evropě, následně se přesunul na linku Prostějov – Zlín

*        do důchodu odešel 11. prosince 2013. Jezdil však stále, a to na lince Prostějov – Protivanov. Jelikož se mu však již nechtělo jezdit během letních veder a na kluzkých silnicích, tak jezdil pouze na jaře a na podzim  

*        naposledy autobusem vyjel 31. října 2019

*        je ženatý s manželkou Martinou, otec jednoho dítěte

*        mezi jeho koníčky patří vysokohorská turistika, cestování i práce na zahradě

zajímavost: za volantem autobusu ujel zhruba 2 400 000 kilometrů, což nemá v celém regionu obdoby. Dá se i předpokládat, že jeho rekord nikdo jen tak nepřekoná