Lidem z Prostějova je známá více než dobře. A ledacos už za ní stojí. Martina Drmolová coby produkční Kulturního klubu Duha řadu let organizačně zaštiťovala celou řadu akcí. Kromě tradiční celorepublikové přehlídky Wolkrův Prostějov to byly i nepochybně náročné projekty Prostějovské léto či Prostějovská zima. Dokázala přijít i s dalšími novinkami, některé se týkaly třeba i světa divadla, jemuž se sama aktivně věnuje. Její přechod do uvolněné funkce ředitelky Městského divadla se jeví jako poměrně logický krok. S čím do divadla nastupuje? Nebude ji práce v Duze chybět? A co si myslí o propojení kulturní příspěvkové organizace a restaurace a kavárny Národního domu, které „zlomilo vaz“ její předchůdkyni? O tom všem jsme si povídali v našem obsáhlém rozhovoru.
* Hlavním úkolem každého šéfa je mít jasnou vizi a také dostatek energie i entuziasmu pro její naplnění. Jaká je vaše představa, kam by se mělo divadlo posunout?
„Mojí vizí je otevřené, živé a spolupracující divadlo. Chci, aby se Městské divadlo v Prostějově stalo místem, kde se potkávají profesionálové i amatéři, mladí i starší, místní i hosté. Chci, aby divadlo nadále bylo přirozenou součástí života města.“
* Každá organizace, stejně jako každý živý organismus, se musí nějakým způsobem vyvíjet. Čím k tomu chcete přispět vy osobně?
„Přináším schopnost vnímat potřeby komunity, propojovat lidi a vytvářet projekty mající přesah. Mám za sebou zkušenosti s dramaturgií i produkcí, s komunikací s partnery a s vedením týmů. Věřím v otevřený dialog, respekt k tradici, ale také odvahu inovovat. Budu se snažit vytvářet prostředí, které podporuje tvořivost a spolupráci.“
* Veřejnosti jste známá zejména díky svému dlouholetému působení v Kulturním klubu Duha, kde jste se podílela například na přípravě Wolkerova Prostějova. Nebude vám tato práce chybět?
„Určitě ano. Byla to práce, která mě naplňovala a kde jsem měla možnost realizovat řadu krásných projektů. Ale zároveň cítím, že nastal čas posunout se dál. Městské divadlo mi nabízí nový prostor pro rozvoj, a i když s Duhou formálně končím, mnohé vazby zůstávají a mohou se přetavit do nových spoluprací.“
* Díky čemu si myslíte, že jste uspěla ve výběrovém řízení?
„Myslím, že rozhodla kombinace zkušeností z kultury, realistická vize rozvoje divadla a také schopnost vidět souvislosti mezi kulturní a veřejnou službou. Mám silné organizační zázemí, rozumím umění, vnímám potřeby města a zároveň přináším energii a nasazení.“
* S organizační prací v kultuře máte nepochybně bohaté zkušenosti. Čím to, že vás to dosud neodradilo?
„Možná právě tím, že kultura pro mě není jen práce, ale způsob života. Baví mě to, co dělám – i když je to často náročné, zároveň je to kreativní, smysluplné a plné lidských setkání. A když člověk vidí, že jeho práce má dopad, že se lidé vracejí a mají zážitek, dává mu to sílu jít dál.“
* Vy sama divadlo aktivně hrajete, jste členkou souboru Moje divadlo, jehož principálem je váš manžel. Jak dlouho v něm působíte a jak se vám s manželem vzájemně spolupracuje?
„V Mém divadle působím přes dvacet let. Je to naše srdeční záležitost. S manželem se pracovně skvěle doplňujeme – on je režijně-dramaturgická hlava a já si zde plním své herecké ambice. Samozřejmě někdy dochází k tvůrčím třenicím, ale vždy je nad nimi vzájemný respekt a láska k divadlu.“
* V podmínkách výběrového řízení bylo, že by budoucí ředitel Městského divadla měl zároveň vést také dosud prodělečnou restauraci Národního domu. Jinde nevídané spojení kulturního a gastronomického provozu už mimo jiné kritizovala předchozí ředitelka Jana Maršálková. Co vy si o tom myslíte?
„Za uplynulý rok a půl jsme se přesvědčili, že provozování gastronomického zařízení v rámci příspěvkové organizace není jednoduché a pravděpodobně to není ta nejefektivnější cesta. Je však namístě vše důkladně zanalyzovat a vést otevřený dialog o tom, jakou roli by měl gastroprovoz v budoucnu hrát a hledat ekonomicky udržitelný model.“
* V současnosti vedení města hovoří o tom, že je připraveno restauraci Národního domu pronajmout soukromému vlastníkovi, čemuž se donedávna bránilo. Připadá vám to jako dobré řešení?
„Pokud najdeme seriózního partnera, který bude ochoten spolupracovat a přizpůsobit provoz kulturním aktivitám, bude to rozumný krok. Pro divadlo to bude znamenat úlevu a prostor soustředit se na hlavní poslání – tedy umění. Důležitá bude ale jasně nastavená smlouva a společná vize.“
* Pokud budete chtít nejen udržet, ale i dále rozvíjet nabídku prostějovského divadla, tak vás čeká nesmírně časově náročná práce. Jste na to připravená?
„Ano, jsem si vědoma, že to nebude jednoduché, ale jsem zvyklá pracovat naplno. Věřím, že když člověk dělá věci srdcem a zároveň systematicky, zvládnout se to dá. Důležitý je také dobrý tým – lidé jsou klíčem ke všemu.“
* Čím chcete vy osobně přispět k dalšímu rozvoji divadla?
„Mou vizí je přinést do divadla větší otevřenost vůči veřejnosti a komunitě. Ráda bych do budoucna rozvíjela například venkovní akce a další formáty, které divadlo přiblíží lidem i mimo klasická představení. Nejdůležitější však nyní je, aby se nejprve vše administrativně stabilizovalo a nastavily se pevné základy pro další rozvoj. Chtěla bych, aby se divadlo stalo více než jen místem, kde se hraje, aby bylo skutečně živým prostorem pro setkávání, dialog a inspiraci. Prostorem, který bude otevřený různým názorům, generacím i uměleckým přístupům.“
* Myslíte si, že divadlo má divákovi spíše vycházet vstříc a bavit ho, nebo naopak ho spíše kultivovat, vzdělávat a duchovně rozvíjet?
„Myslím, že ideální divadlo umí obojí. Umí diváka potěšit, rozesmát, ale i zasáhnout, znejistět, inspirovat. Nejlepší divadelní zážitek je ten, který zanechá stopu – a to ať už v podobě smíchu, nebo zamyšlení.“
* Na co se nyní do divadla těšíte a čeho se naopak obáváte?
„Těším se na nové výzvy, na spolupráci s tvůrci a na budování divadla, které má smysl. Obavy mám hlavně z administrativní zátěže a ekonomického balastu, který může ubírat energii. Ale věřím, že když se vše dobře nastaví, dá se i to zvládnout.“
* Jak si myslíte, že bude vypadat divadlo za deset let?
„Doufám, že jako moderní, otevřená instituce žijící s městem a pro město. Kde se nebojí experimentovat, ale zároveň si drží vysoký standard. Kde se potkávají generace, kde vznikají silné příběhy a kam lidé chodí nejen ‚na představení‘, ale ‚za zážitkem‘.“
MgA. Martina Drmolová
- narodila se 13. srpna 1977 v Olomouci
- absolvovala ZŠ J. V. Choráze, v roce 1991 přešla na Gymnázium Jiřího Wolkera, čtyřleté studium si zde kvůli nemoci o jeden rok prodloužila. Po maturitě v roce 1996 byla přijata na divadelní fakultu JAMU, obor dramatická výchova. JAMU absolvovala v roce 2001 diplomovou prací zaměřenou na dramatickou výchovu u dětí s lehkou mozkovou disfunkcí
- v rámci studia na JAMU učila dramatickou výchovu také na ZUŠkách v Prostějově, Plumlově a v Brně
- rok působila na tehdejší ZŠ na Husově náměstí, kde se mimo jiné věnovala právě dramatické výchově. Také externě spolupracovala s GJW, kde několik let vyučovala rétoriku
- po rodičovské dovolené nastoupila začátkem roku 2008 do Kulturního klubu Duha, kde působila jako produkční. Od počátku stála za organizací krajského i celorepublikového kola Wolkerova Prostějova, postupně přišla s projekty Prostějovské léto a Prostějovská zima, které organizovala stejně jako taneční kurzy či vítání občánků. Portfolio Duhy obohatila také o organizaci krajského kola divadelní přehlídky Mladá scéna či krajskou přehlídku scénického tance
- podílela se také na organizaci akcí souvisejících s různými výročími jako například Pernštejnský rok či u příležitosti sta let od úmrtí prostějovského rodáka básníka Jiřího Wolkera
- je vdaná, s manželem Pavlem se jim v roce 2003 narodila dvojčata Matěj a Ema
- mezi její záliby jednoznačně patří divadlo, kterému se věnuje od šesté třídy základní školy. Své herecké ambice naplňuje coby členka souboru Moje divadlo, jenž vede její manžel Pavel Drmola. Kromě toho ráda čte, a to zejména detektivky
zajímavost: jako klíčové osoby, díky nimž se začala zajímat o divadlo a kulturu obecně, jmenuje někdejší předsedkyni divadelního spolku Historia Evu Suchánkovou a také herce Moravského divadla v Olomouci Františka Řeháka, který mimo jiné zazářil ve filmech režiséra Jiřího Menzela.
