Loni v létě posílila VK Prostějov, aby po jednom libereckém titulu získaném administrativní cestou za covidu premiérově dosáhla extraligového primátu i přímo na hřišti. A povedlo se! Elitní slovenská univerzálka Nikola Kvapilová - jak se latinsky říká - veni, vidi, vici. Tedy v českém překladu přišla, viděla a zvítězila. Už po skončení jejího ročního angažmá na Hané jsme si obsáhle povídali, co všechno cesta za splněním sportovního snu přinesla. Dnes obsáhlé interview dokončujeme druhou částí.
* Do vékáčka jsi šla i s tím, abys neútočila osmdesátkrát v každém střetnutí a ofenziva byla rozložena na víc hráček. Což se ale v první polovině sezóny tolik nedařilo. Jak jsi to snášela?
„S tím, že útoky šly v úvodních měsících sezóny znovu tak moc přese mě i tady v Prostějově, jsem se po pravdě vyrovnávala těžce. Pamatuju si, jak jsem už během letní přípravy mluvila o tom, že samozřejmě znám svou roli, ale nechci, aby se opět nahrávalo pořád na Kvapilovou a ona to nějak dá. Což se hlavně v některých zápasech až do ledna přesto stávalo. Každopádně jsem z toho nedělala žádnou velkou vědu, v první řadě se to snažila vydržet fyzicky i zdravotně. Pak přišly posily, zejména Verča Trnková. A naše útoky se konečně častěji rozprostřely na víc hráček, tím se dařilo víc trhat obrany soupeřek a jako tým jsme šly nahoru herně i výsledkově.“
* Dá se říct, že se postupně chytily a výkonnostně rostly další členky mančaftu?
„Přesně tak. Obdivuhodně to celou sezónu zvládala mladá Viky Dvořáková a strašně moc tomu pomohl příchod zmíněné Verči Trnkové, což je super blokařka se spoustou zkušeností, která navíc přišla ve skvělé formě. Stabilní výkony celý rok odváděly Klára Vyklická a Adélou Chevalierovou, ve druhé půlce sezóny se hrozně moc zvedly Elise Ferreira s Luckou Herdovou, ta nás pak fantasticky táhla během play-off. A třeba Mia Wesley zazářila v úplně posledním finále na hřišti Olomouce. Právě to, že jsme v závěru extraligy táhly jedna druhou a všechny společně, bylo pro zisk titulu rozhodující. S jednou nebo dvěma hráčkami se zlato vyhrát nedá, vždycky jej musí vybojovat kolektiv, kde si vzájemně pomáháte a jdete za stejným cílem týmovými výkony.“
* Jak těžkým protivníkem byl v semifinále pražský Olymp s vynikající Monikou Brancuskou?
„Zvládnout semifinále bylo náramně náročné především psychicky z toho pohledu, že nás každý bral jako jasné favoritky. Že vyhrajeme 3:0 na zápasy, nebudeme ztrácet ideálně žádné sety a Olymp přejedeme. Ve skutečnosti to bylo mnohem těžší, soupeřky neměly co ztratit, opravdu moc nás trápily. Výbornou Moniku jsme v prvních dvou utkáních série nebyly schopné ubránit, proto byl stav nerozhodný 1:1 a všechno zůstávalo otevřené. Až potom jsme obranu klíčové opory pražského družstva zlepšily, už se tak extrémně neprosazovala. A právě tohle byl klíč k semifinálovému vítězství 3:1 na zápasy, po němž jsme si fakt hodně oddechly.“
* Co ostře sledované finále proti rivalské Olomouci?
„Pobavily mě výroky z olomouckého klubu před startem sezóny o tom, že chtějí být do pátého místa. Což bylo s natolik silným kádrem dost alibistické. Sice jej měli úzký, ale velice silný a s jádrem tvořeným osmi hodně kvalitními hráčkami. To se ostatně během ročníku potvrzovalo, Šantovka UP většinu dlouhodobé části DATART extraligy vedla a z prvního místa klesla až vinou zranění některých opor. I my jsme v Olomouci na podzim dostaly jasně 0:3 a doma je pak dvakrát porazily jen těsně 3:2, ačkoliv ony pokaždé nastoupily v nekompletní sestavě. Později ve čtvrtfinále vyřadily obávané Šelmy Brno a zaslouženě postoupily do finále, kde to z mého pohledu bylo padesát na padesát.“
* Co nejvíc rozhodlo titulovou sérii?
„Rozhodně zmíněná šířka kádru. Oba týmy v podstatě hrály na sedm osm hráček, ale zatímco Olomouc vlastně neměla koho střídat - zvlášť při zranění Báry Chaloupkové - my jsme takovou možnost měli a v důležitých momentech jí využívali, někdy dost účinně. Soupeřkám taky logicky víc i dřív docházely síly, navíc jsme je dokázaly zlomit obratem zdánlivě ztraceného tie-breaku ve třetím finálovém utkání doma. Tohle bylo pro celou sérii naprosto klíčové, následně v Olomouci jsme už psychickou výhodu zvládly využít. Každopádně cesta za extraligovým zlatem byla hodně náročná, tím víc si pak člověk úspěchu váží.“
* V předchozích dvou letech měly ženy VK značné zdravotní potíže, tentokrát nic takového. Čemu to přikládáš?
„Tohle je určitě i o štěstí, protože zápasů je hodně a trénuje se ještě víc, tudíž nějaké problémy se zdravím vždy nastanou. Jde jen o to se pokud možno vyhnout vážnějším zraněním, což se nám podařilo. Základem je dobrá kondiční příprava, nám pak paradoxně pomohla brzká vypadnutí v pohárových soutěžích, byť samozřejmě nechtěná. Hlavně v evropském CEV Cupu kdybychom šly dál a opakovaně cestovaly do ciziny i zpět, únava by narůstala a tím by se zvyšovalo i riziko zranění. Takhle jsme kromě průběžných menších problémů zůstávaly víceméně zdravé, což nám pochopitelně pomáhalo. Přesto ale měl pan doktor Macháček s námi dost práce, třeba i s mými achilovkami.“ (smích)
* Nakolik jsi spokojená s výkony, které jsi během ročníku 2024/25 odváděla?
„Já doufám, že jsem předvedla to, co se ode mě očekávalo. V Prostějově jsem měla být jednou z klíčových hráček, což věřím, že jsem byla, odehrála jsem úplně všechny zápasy bez jediné absence, fyzicky i zdravotně to zvládla. Úplně nejdůležitější však samozřejmě je, že se povedlo dosáhnout hlavního výsledkového cíle - získat mistrovský titul. Tohle se počítá ze všeho nejvíc. Já osobně jsem možná měla individuálně lepší minulé sezóny, ale v porovnání s triumfem v lize tohle vlastně nic neznamená.“
* Navenek vždy působíš suverénním dojmem. Jak ve skutečnosti psychicky zvládáš nejvypjatější momenty?
„Je pravda, že jsem takový typ člověka, který navenek působí chladnokrevně, nad věcí a že ho nic nerozhází. Ve skutečnosti však bývám hlavně před velkými zápasy ohromně nervózní. Naštěstí to ze mě vždy po několika výměnách rychle spadne a potom už v podstatě nevnímám okolí, soustředím se výhradně na hru. Člověk je pak v takové bublině, žije pro každý balón a svůj tým, někdy ani tu fanouškovskou atmosféru moc neregistruje. Pozitivní ovšem je, že zároveň opadá i ten stres.“
* Dá se říct, že jsi v Prostějově dosáhla svého vysněného vrcholu?
„Přesně tak. A jak se říká, v nejlepším je potřeba přestat. Sice platí nikdy neříkej nikdy, ale teď si určitě dávám pauzu. Potřebuju vyřešit zmíněné problémy s achilovkami, byla mi doporučena operace kolena a celkově se musím dát po té mnohaleté velké zátěži fyzicky dohromady. Proto v nejbližším období budu volejbal pouze sledovat, nikoliv hrát.“
* Když se zpětně ohlédneš za ročním působením na Hané, co si první vybavíš jako svou největší vzpomínku na Prostějov?
„Samozřejmě to, že se nám to tady společně povedlo a vybojovali jsme ten titul. Strašně ráda však budu vzpomínat na všechno zde v Prostějově, na náš celkový život tady. Jako rodina jsme si tu rychle zvykli, bez problémů se zde usadili, moc se nám tady líbilo a určitě jsme si dokázali představit, že v Prostějově budeme žít trvale. Sice jsme se teď vrátili do Liberce, ale sem se při každé příležitosti budeme hrozně rádi vracet.“
