Tereza Slavíková se v Prostějově narodila, v místním VK volejbalově vyrostla, posbírala řadu mládežnických úspěchů a krátce po dovršení plnoletosti začala nastupovat i za extraligové áčko žen. Ve dvaadvaceti však odešla, aby se nyní po pěti letech do vékáčka zase vrátila a rázem se stala druhou nejstarší hráčkou omlazeného družstva. Nejen o tom jsme si s Terkou obsáhle povídali.
* Co vás v roce 2020 vlastně přimělo odejít z rodného Prostějova do Šternberka?
„Potřebovala jsem změnit prostředí po dlouhých letech na jednom místě. Taky dostat víc zápasového prostoru, pořádně se vyhrát a nabrat nové zkušenosti. I když jsem tenkrát šla ze silnějšího klubu do slabšího, tak musím říct, že pro mě osobně šlo o velice dobrý krok, který mě hráčsky, mentálně i po lidské stránce posunul dopředu.“
* Rok a půl jste strávila ve Šternberku i v Olomouci, pak dva roky v Ostravě. Kde vám bylo nejlépe?
„Moc ráda vzpomínám na Šternberk, byť jsme se pohybovaly spíš hodně dole v tabulce. Měly jsme tam super kolektiv a já jsem se tam cítila herně skvěle. Potom v Olomouci to bylo hodně jiné, dost cizinek v kolektivu, ale získaly jsme extraligovou medaili a pro mě to byla spousta cenných zkušeností. A Ostrava? Tam jsme také měly super kolektiv, navíc pan trenér Pommer mě po mé operaci kyčle přijal velice dobře a pod jeho vedením jsem se cítila jako hráčka komfortně. Takže na každé angažmá vzpomínám v dobrém, ze všech jsem si snažila vzít co nejvíc toho pozitivního. A tak by to myslím v životě mělo správně být.“
* Jak se zrodil váš návrat do VK?
„V Ostravě mi končila smlouva a řešila jsem, jestli zůstanu, nebo ne. Do toho mi jednou zatelefonoval pan trenér Čada s nabídkou, jestli bych se nechtěla vrátit do Prostějova, a já se nakonec rozhodla ji přijmout. Takže jsem zpátky doma.“
* Nemáte z návratu trochu obavy, nebo se naopak těšíte?
„Obavy nemám žádné. Přece jen jsem o těch pět let starší, zkušenější i lidsky dál, než jsem byla tenkrát v době mého odchodu. Tehdy jsem se psychicky necítila nejlíp a potřebovala změnit vzduch, jak se říká. Moje tehdejší rozpoložení je ale už dávno pryč, cítím se výborně a na návrat do Prostějova jsem se opravdu těšila. Je to pro mě i výzva, protože jako zkušenější volejbalistka bych teď už měla být spíš vzorem mladším spoluhráčkám, ne se něčeho bát.“
* V roce 2020 jste ve vékáčku patřila k nejmladším, zatímco momentálně jste druhá nejstarší. Co na to říkáte?
„Prostějovský tým se oproti minulé sezóně hodně omladil, to je pravda. Jako nejstarší hráčky jsme v něm se Sárou dvě sedmadvacetileté, což u většiny družstev není úplně běžné, ale nevidím v tom žádný handicap. Věřím, že se s tím dobře popereme, my starší budeme předávat zkušenosti mladším, s holkama společně vytvoříme super kolektiv a můžeme těžit právě z dravosti mládí. Víc zkušeností nám někdy může chybět, ale pokud potáhneme za jeden provaz a budeme všechny dobře pracovat, ničeho bych se nebála.“
* Co očekáváte od realizačního týmu v čele s novým hlavním trenérem Petrem Zapletalem?
„Samozřejmě je trochu nezvyk, že Prostějov nevede pan Čada, který byl tady koučem drtivou většinu z osmnácti dosavadních let. V klubu však zůstává jako sportovní ředitel a novým hlavním trenérem se stal pan Zapletal, kterého jsem půl roku zažila v Olomouci. Určitě je to výzva pro něho, pro celý realizační tým a pochopitelně i pro nás hráčky, abychom to všichni společně zvládali na co nejvyšší úrovni. Já věřím, že to půjde.“
* Kouč říkal, že případný tlak na sebe bude brát realizák, abyste se pod něj zbytečně nedostávaly vy hráčky. Jak vlastně vidíte možnosti a cíle omlazeného mančaftu?
„Za sebe nemám moc ráda, když se předem dávají nějaké konkrétní vysoké cíle ohledně umístění, tím právě vzniká ten větší tlak. Podle mě je lepší nic moc nevykřikovat, raději poctivě pracovat, postupně se zlepšovat. A ony pak přijdou i ty výsledky. Určitě ale chceme hrát dobrý pohledný volejbal, naplno bojovat, co nejčastěji vítězit. A pokud se nám bude dařit, tak zisk medaile nevidím jako nic nereálného. Máme sice mladý, přesto šikovný tým s dobrými hráčkami. Že v něm nejsou žádné vyloženě starší opory s víc zkušenostmi, to nevidím jako žádný nepřekonatelný problém.“
* Máte názor na papírové rozložení sil v DATART extralize žen ČR?
„Ne všechny kluby oznámily změny ve svých kádrech a tím své současné složení, takže se zatím nedá přesně odhadovat. Každopádně Liberec se skoro nezměnil a bude kvalitní, Šelmy Brno dost posílily o další ostřílené hráčky budou favoritky, Lvice Praha jako nováček taky přivedly zajímavé posily, Přerov má větší ambice a asi všichni čekají, s čím přijde Olomouc. Zapomínat se nesmí ani na další celky Olympu Praha, Ostravy, Frýdku-Místku, Králova Pole nebo i Šternberka. Každopádně extraliga zase bude velice zajímavá i vyrovnaná jako loni. Myslím si, že znovu může každý porazit každého, hůř se bude něco dopředu tipovat. My hráčky i fanoušci se rozhodně máme na co těšit.“
* Máte za sebou úvodní týden přípravy. Jaký byl z vašeho pohledu?
„Ani přehnaně náročný, ani nijak jednoduchý, řekla bych tak akorát. A určitě dost jiný než v Ostravě. Měly jsme dvakrát fitko se Soli, dvakrát atletiku venku, k tomu jsme dělaly na nějakých funkčních věcech a trochu jsme už naťukly i volejbal, začaly lobovat a bagrovat. Intenzita se postupně zvyšovala a zátěž byla podle mě adekvátní začátku společné přípravy. Teď v pátek odpoledne jsme příjemně unavené a těšíme se na volný víkend.“ (smích)
* Pracovala jste na sobě během letního volna? Máte třeba kondičního trenéra?
„Hodně let jsem spolupracovala s kondičákem Kubou Kalusem, a hlavně okolo mé operace kyčle i s různými fyzioterapeuty. Mezitím jsem však vystudovala právě obor kondičního trenéra, tudíž od letoška jsem se rozhodla pracovat na svém fyzickém udržování během léta už samostatně, být sama sobě trenérkou.“ (směje se)
* S jakými představami jdete do nadcházejícího soutěžního ročníku?
„Těším se na prostějovské fanoušky, kteří mě znají z dřívějška, budu hrát doma a nechci je zklamat. Nejdůležitější ale samozřejmě je týmový úspěch, aby se nám dařilo jako kolektivu, pohybovaly jsme se v horní polovině tabulky a dokázaly útočit na medaili. Získat ji je i moje osobní touha, s tím jsem do Prostějova šla.“
