Devět mistrů světa či Evropy, kteří během svých kariér prošli prostějovskou cyklistikou, se sešlo na místním velodromu při dráhovém Grand Prix Prostějov – Memoriálu Otmara Malečka 2025. Jedním z nich byl i Vladimír Vačkář jakožto nejstarší světový šampion z ČR, kterému jsme při této příležitosti i vzhledem k blížícímu se výročí 140 let cyklistiky v Prostějově položili několik otázek.
* Proč vlastně toto setkání držitelů duhových dresů?
„Letos v listopadu Prostějov oslaví sto čtyřicet let organizované cyklistiky, v roce 1885 byl právě tady založen první cyklistický klub na území republiky. Řekli jsme si s klukama, že tohle výročí by bylo dobré v rámci letošního Memoriálu Otmara Malečka nějak připomenout, a tak jsme zde. Řekl bych, že na svůj počet obyvatel má Prostějov světových nebo evropských šampionů více než dost.“
* Akce se vydařila?
„Hlavně mám ohromnou radost, že nakonec dorazili úplně všichni a nikdo nechyběl. Což znamená, že se nás tu sešlo všech devět mistrů světa či Evropy s minulostí v prostějovské cyklistice: jmenovitě Pavel Soukup, Jana Horáková, Robin Wagner, Jiří Janošek, Filip Ditzel, Jakub Šťastný, Matěj Koblížek, Radovan Štec a já. Chtěli jsme tím vzdát hold jak Memoriálu Otmara Malečka, tak úspěšné historii cyklistiky v Prostějově i její obrovské tradici.“
* Co obecně říkáte na současnou úroveň české cyklistiky?
„Některé dosažené výsledky jsou pěkné, především v mládežnických kategoriích. Ale mezi dospělými v kategorii Elite to většinou není tak dobré jako v minulosti, úplně to neodpovídá úspěšné historii.“
* A jak momentálně vnímáte prostějovskou dráhovou cyklistiku?
„Ta je na tom teď velice dobře, patří mezi absolutní republikovou špičku a ve vytrvaleckých disciplínách je v ČR úplně nejlepší, zejména díky mládežnickým úspěchům. Na mezinárodní scéně to však bohužel není vidět tak výrazně jako dřív.“
* Jak vlastně vzpomínáte na svou aktivní závodnickou kariéru?
„Teď jsme si o tom povídali s klukama. Byly to krásné časy, podařilo se mi získat spoustu úspěchů včetně světových titulů, ale jedna věc mě mrzí. V roce 1972 jsem se chystal na olympijské hry, ovšem trenér mě v tandemu vyměnil za Kučírka a do Mnichova jsem tak nejel. Dva roky nato pak právě tandemy vyřadili z olympijského programu, žádná další příležitost už nepřišla a na olympiádě jsem tak nikdy nestartoval. Přitom jsme tehdy s Mirkem Vymazalem byli nejlepší na světě, takže byla velká šance na zisk olympijské medaile, třeba i zlaté. Ale to je minulost, jinak jsem měl jako závodník krásnou kariéru a vzpomínám na ni moc rád.“
