V případě Jiřího Vybírala určitě platí, že mecenášství není stavem peněženky, ale stavem ducha. Nicméně s ohledem na své dlouholeté úspěšné vedení Hanáckých železáren a péroven mohl právě on projevit svoji velkorysost v měřítku, která je pro většinu smrtelníků nedosažitelná. Díky šťastné kombinaci úspěchu v podnikání a lásce ke kultuře se mohl zasloužit o významný rozvoj Lázní Slatinice, stát za vznikem Galerie Zdeňa Buriana, být u zrodu divadelního festivalu Aplaus, podporovat Divadlo Point či Muzeum kočárů v Čechách pod Kosířem. Za to i mnohé další mu byla nedávno udělena Cena města Prostějova. To vše byl nepochybně už pořádný důvod pro naše setkání v jeho lázeňském „vejminku“ a vznik tohoto rozhovoru.
* Co říkáte na to, že jste dostal Cenu města Prostějova?
„Byl jsem z toho trošku rozpačitý, protože jsem nevěděl, o co jde. Posléze jsem však zjistil, že stejnou cenu dostal třeba Jarda Hanák, Milan Čečman, Sváťa Vala, Olda Machač a další lidé, s nimiž jsem měl tu čest se osobně potkávat a jichž si všech velice vážím. Takže jsem hrdý na to, že jsem s nimi byl postaven do stejné řady.“
* Jmenoval jste tu osobnosti z oblasti podnikání, sportu i kultury. Která z těchto oblastí je nejbližší vám osobně?
„To je složitější. Jisté je, že jsem na střední a později vysoké škole vystudoval ekonomiku a celý život jsem se bavil tím, že jsem při práci využíval právě své ekonomické zaměření. Nicméně vše mohlo být i jinak. Pocházím z poměrně kulturně zaměřené rodiny, otec vedl pěvecký sbor Orlice, ale mě svět vážné hudby v dětství zrovna moc nebavil. Sám jsem ale hrál divadlo, bavilo mě to, a tak jsem se po maturitě na ekonomické škole pustil do studia teorie a dějin filmu na brněnské konzervatoři. Jenže mi to vydrželo pouze rok, pak obor přesunuli na FAMU do Prahy a tam se mi vůbec nechtělo.“
* Co vás přivedlo do železáren?
„Poprvé jsem v nich byl na brigádě v šestnácti letech. Po studiích jsem dostal umístěnku do papíren na Šumavě, takže abych tady v Prostějově mohl zůstat, začal jsem pracovat na poště. Po vojně jsem přešel do Agrostroje a z něj do železáren, kde jsem začínal jako pomocný expedient.“
* Prošel jste toho poměrně dost. Kdy vás práce v železárnách začala bavit?
„Když jsem začal rozumět co a proč se v nich dělá. A když taky jsem mohl sám za sebe něco vymýšlet a nebyl jen ten, co to vždycky všechno akorát pokoní. Jako první mi to umožnil šéf účtárny, kterému se říkalo car. On neměl rád ženský, přestože šéfoval oddělení, kde jako na potvoru byly samé ženské. Snad proto mi všechno podrobně vysvětlil a navedl mě, jak postupovat dál. Tehdy jsem nabyl přesvědčení, že já jsem tu pro železárny a železárny pro mě.“
Více čtěte v tištěném vydání
