Prožila notně žhavé i příjemně úspěšné léto se dvěma reprezentačními výběry ČR a hned poté naskočila coby nová posila do týmové přípravy prostějovských volejbalistek. Mladá, teprve devatenáctiletá blokařka Elen Jedličková ukrajuje první týdny z hanáckého angažmá a my jsme jí den před odjezdem na Capri Cup do Budapešti položili řadu zvídavých otázek.
* S českým národním týmem žen jste absolvovala větší část elitní Ligy národů. Co vám tato reprezentační mise dala?
„Určitě mi to dalo hodně jak do mé další kariéry, tak směrem k této sezóně. Díky dost nabitému programu s repre jsem v podstatě nevypadla z volejbalového zápřahu, i když na druhou stranu jsem ani neměla žádné delší volno. Největší přínos byl však rozhodně v tom, že jsem s dospělým nároďákem vůbec mohla být, trénovat i hrát na nejvyšší mezinárodní úrovni. Ta kvalita tréninků i zápasů je prostě výborná. Navíc jsem se mohla podívat na tak atraktivní místa, jako jsou brazilské Rio de Janeiro nebo čínský Hongkong, o čemž se mi v životě asi ani nesnilo. Celková atmosféra a samotné zápasy Ligy národů byly pro mě něčím výjimečným, byť jsem jen občas naskakovala jako střídající hráčka. Přesto jít třeba do vyrovnané koncovky utkání na servis a pomoct k důležitému vítězství bylo super. Sice velký stres, ale současně obrovské zkušenosti pro mě.“
* Řecký trenér Giannis Athanasopoulos dělá s reprezentací ČR špičkovou práci, že?
„Přesně tak. I mně osobně velice sedí jeho přístup k přípravě, zápasům i celkově k vedení týmu. Trenér do toho dává nevídanou spoustu energie a elánu, na trénincích nás pořád nahlas povzbuzuje a pushuje, sice někdy dost křičí, ale to k tomu patří. Právě vysoká trenérova náročnost náš ženský nároďák hodně zlepšuje, posouvá výkonnostně nahoru.“
* Váš přesun od ženského výběru České republiky k juniorskému uprostřed léta byl předem plánovaný?
„To úplně nevím, ale já jsem se o tom dozvěděla po turnaji Ligy národů v Hongkongu. Trenér Athanasopoulos si mě na letišti vzal stranou a řekl mi, že by byl rád, abych šla pomoct nároďáku mé věkové kategorie U21 na mistrovství světa. Že si tam můžu hodně zahrát asi naposledy v juniorkách, tak ať téhle možnosti ještě využiju. Vzala jsem to jako výzvu a šla do toho.“
* Na MS U21 v Indonésii jste nastupovala pravidelně v základní sestavě a pomohla k výborné desáté příčce. Spokojenost?
„Nechtěla jsem, abych přišla do našeho týmu juniorek a všichni by si hned říkali: my se z té Jedličkové zblázníme. (smích) Spíš jsem chtěla holkám pomoct a nejspíš naposledy si zahrát za mládežnickou kategorii. Myslím, že se to nakonec povedlo velice dobře. Byla jsem jednou z opor, a hlavně se nám většinu utkání dařilo týmově, daly jsme se perfektně dohromady jako fungující parta. Přesně jak trenér Ondra Marek chtěl, vytvořily jsme soudržný kolektiv, táhly za jeden provaz, společně bojovaly. A desáté místo na mistrovství světa byl určitě velký úspěch. Navíc individuálně se mi po horším začátku turnaje taky čím dál víc dařilo, úplně nejvíc mi vyšel zápas proti Turecku.“
* Pojďme na klubovou scénu. Jak se zrodil váš přestup z Ostravy do Prostějova, proč jste šla do vékáčka?
„TJ Ostrava je můj mateřský klub, volejbalově jsem v něm vyrostla a strávila tam dohromady deset let, z toho pět v áčku žen. Po tak dlouhé době jsem už chtěla změnu, zkusit něco nového. Proto jsem uvažovala, kam přestoupit, a Prostějov mě ze všech možností zaujal nejvíc. Není daleko od mého domova, což sice nehrálo rozhodující roli, ale určitě je příjemnější být hodinu od Ostravy než třeba čtyři hodiny. Hlavně je VK víc profesionální klub s výborným zázemím i podmínkami a líbí se mi, jak se tady s hráčkami pracuje.“
* Nakolik složité bylo pro vás naskočit do rozjeté oddílové přípravy nedlouho po návratu z Indonésie?
„Ze začátku jsem moc nevěděla, co čekat. Například holky tady v Prostějově byly z posilovny na nějakém levelu, zatímco my v nároďáku jsme se silově jen trochu udržovaly. Rozdíly v připravenosti tedy byly, navíc jsem si musela zvykat na nové prostředí i jiné tréninky. Všechno se ale postupně srovnalo a myslím, že jsem najetí do prostějovského angažmá zvládla dobře. Holky mi v tom hodně pomohly, za což jsem byla moc ráda, nakonec to pro mě nebyl až tak velký skok. Už se zde cítím v pohodě.“
* Co říkáte na dosavadní průběh přípravy včetně přátelských duelů a turnajů?
„První přátelák ve Frenštátě a pak ještě i turnaj v Žabni byly takové rozjížděcí, tam jsme se jako nově složený tým teprve dávaly dohromady. Druhý turnaj na Slovensku i domácí zápas proti UTE Budapešť už pak byly mnohem lepší tím, že se postupně víc sehráváme, týmově sžíváme a líp víme, co jedna od druhé očekávat. Samozřejmě jsou v naší hře pořád mouchy a nedostatky, ale dokážeme si už na hřišti víc vzájemně pomáhat, výkonnostně jdeme nahoru.“
* Jaké ambice může váš mladý mančaft mít v pravděpodobně dost vyrovnané DATART extralize?
„Rozhodně to nebude jednoduché, každý balón budeme muset vydřít na sto deset procent. Když se však semkneme a všechny budeme hrát i bojovat jedna za druhou, tak věřím, že to od nás nemusí být vůbec špatné. A podle mě se můžeme pohybovat na horních příčkách tabulky.“
* Co podle vás může být vaší největší zbraní?
„Za mě určitě obrana na síti. Nejen my blokařky se snažíme maximálně plnit pokyny trenéra, postupně se zlepšujeme a bloky máme už teď docela dobré. Kvalitu přitom můžeme mít i v útoku, pokud se ještě víc sehrajeme. Zatím mi na trénincích připadá, že někdy útočíme tak skvěle, jako bychom spolu hrály už pět let, a jindy pro změnu tak mizerně, jako bychom společně byly první den. (směje se) Zatím je to tedy takové nahoru – dolů, ale do začátku extraligy zbývají tři týdny, takže ještě máme čas na všem pracovat.“
