Mnohokrát v životě dokázal, že se něčeho jen tak nezalekne. Na druhou stranu jedné výzvy se dlouho obával. Zatímco při svých cestách do často velmi odlehlých končin naší planety projevil prostějovský recesista David Píchal (50) notnou dávku odvahy, z vystupování naživo měl vždycky až panickou hrůzu. Tu se rozhodl překonat a po návratu ze své nejdelší a nejnáročnější cesty po Mongolsku si na čtvrtek 6. listopadu zarezervoval sál prostějovského kina Metro 70. Během rekordních čtyř dní se mu ho podařilo do posledního místečka vyprodat. A to už byl pořádný důvod k rozhovoru, který byl natolik obsáhlý a zajímavý, že jsme ho museli rozdělit do dvou částí.
♦ Jeden rozhovor pro Večerník jsme spolu dělali po vašem návratu z Kyrgyzstánu. Myslel jsem si, že to bylo zhruba předloni, ale zjistil jsem, že od té chvíle uplynulo už sedm let. To je třeba pro šestileté dítě docela dlouhá doba. Co pro vás bylo v tomto období nejdůležitější?
„Připadne mi, že čím je člověk starší, tím se vše zrychluje. Vždyť všechny ty školy se tak táhly, vojna mi připadla nekonečná a najednou střih a mám doma dospělé děti. Celých devět let cestování uteklo jako jeden rok. Nejdůležitější samozřejmě bylo, že jsem se vždy mohl vrátit ke zdravé a fungující rodině. Já jsem opravdu velmi často pryč i pracovně a když pozoruji kolem sebe rozpadající se vztahy, dokonce i tam, kde bych to nikdy nečekal, zjišťuji, že jsem měl asi obrovské štěstí, a to zejména na výběr partnerky.“
♦ Během této doby jste vyrazil na celou řadu svých dalších cest. Kam všude vlastně?
„Ty destinace možná nejsou až tak extrémní, ale já si zvolil vždy netradiční prostředek, takže můžu říct, že ač mnoho cestovatelů navštívilo stejné země, neznám nikoho, kdo by projel na čtyřkolce celý Island, celou Arméni, Tunisko, stejně tak Maroko až do oblasti Západní Sahary k obratníku Raka. Dostat tento prostředek do těchto zemí je dost náročné zejména časově. Nikdy jsem nevyužil žádnou cizí dopravu. Stejně tak samotný pohyb v dané zemi při rychlosti 70–80 km/h není snadné, byly to často dny, než jsem se někam dostal, ale zase jsem viděl místa, na která se ani motorka nedostane. Nemohu zapomenout na Irák autem, Alžírsko na motorce, a ještě jednou Maroko, ale na elektrokole.“
Více v tištěném vydání
