Mnohokrát v životě dokázal, že se něčeho jen tak nezalekne. Na druhou stranu jedné výzvy se dlouho obával. Zatímco při svých cestách do často velmi odlehlých končin naší planety projevil prostějovský recesista David Píchal (50) notnou dávku odvahy, z vystupování naživo měl vždycky až panickou hrůzu. Tu se rozhodl překonat a po návratu ze své nejdelší a nejnáročnější cesty po Mongolsku si na čtvrtek 6. listopadu zarezervoval sál prostějovského kina Metro 70. Během rekordních čtyř dní se mu ho podařilo do posledního místečka vyprodat. A to už byl pořádný důvod k rozhovoru, který byl natolik obsáhlý a zajímavý, že jsme ho museli rozdělit do dvou částí.
* Jeden rozhovor pro Večerník jsme spolu dělali po vašem návratu z Kyrgyzstánu. Myslel jsem si, že to bylo zhruba předloni, ale zjistil jsem, že od té chvíle uplynulo už sedm let. To je třeba pro šestileté dítě docela dlouhá doba. Co pro vás bylo v tomto období nejdůležitější?
„Připadne mi, že čím je člověk starší, tím se vše zrychluje. Vždyť všechny ty školy se tak táhly, vojna mi připadla nekonečná a najednou střih a mám doma dospělé děti. Celých devět let cestování uteklo jako jeden rok. Nejdůležitější samozřejmě bylo, že jsem se vždy mohl vrátit ke zdravé a fungující rodině. Já jsem opravdu velmi často pryč i pracovně a když pozoruji kolem sebe rozpadající se vztahy, dokonce i tam, kde bych to nikdy nečekal, zjišťuji, že jsem měl asi obrovské štěstí, a to zejména na výběr partnerky.“
* Během této doby jste vyrazil na celou řadu svých dalších cest. Kam všude vlastně?
„Ty destinace možná nejsou až tak extrémní, ale já si zvolil vždy netradiční prostředek, takže můžu říct, že ač mnoho cestovatelů navštívilo stejné země, neznám nikoho, kdo by projel na čtyřkolce celý Island, celou Arméni, Tunisko, stejně tak Maroko až do oblasti Západní Sahary k obratníku Raka. Dostat tento prostředek do těchto zemí je dost náročné zejména časově. Nikdy jsem nevyužil žádnou cizí dopravu. Stejně tak samotný pohyb v dané zemi při rychlosti 70–80 km/h není snadné, byly to často dny, než jsem se někam dostal, ale zase jsem viděl místa, na která se ani motorka nedostane. Nemohu zapomenout na Irák autem, Alžírsko na motorce, a ještě jednou Maroko, ale na elektrokole.“
* Před lety jste říkal, že jste začal cestovat kvůli krizi středního věku. Ta ještě neskončila, nebo ji v těch posledních letech nahradila nějaká jiná krize?
„Neskončila krize středního věku, ale skončil ten věk. (smích) Nyní se nacházím už v poslední etapě života a moje heslo zní: Musím to vidět, než chcípnu!“ (smích)
* Všechny své zážitky pravidelně zveřejňujete na facebookovém profilu Jebal FCB. Proč?
„To je dobrá otázka. Dnes už bych s tím nezačal ze dvou důvodů. Zaprvé Facebook byl před mnoha lety úplně jiné místo. Já se tam chodil bavit a bavilo mě vytvářet zábavu i pro ostatní, zejména třeba ve skupině Prostějov Bez Cenzury, která díky tomu získala velkou popularitu, ale pak někdo zjistil, že tam vlastně může něco ovlivňovat a zejména s lidmi manipulovat. Dnešní Facebook ve mně vyvolává spíše smutek. Zadruhé těch různých cestovatelů je už velmi mnoho, já se nechci nikam tlačit. Nikdy jsem svou stránku nepropagoval, většina lidí je tam roky a já je poznám už podle jména. Nestojím o to, aby mě lidé poznávali. Na cestu do Mongolska jsem udělal speciální skupinu maximálně 1000 lidí, víc bych nevzal, a to ještě museli správně odpovědět na otázku.“
* Nejrůznějších zážitků jste sepsal tolik, že si je žádný člověk nemůže nikdy pamatovat. Kdybyste měl vybrat jeden jediný z nich, který by to byl?
„Miluji exotickou přírodu, nicméně ve finále ty nejsilnější zážitky, které nelze zapomenout, jsou ty, jimž se snažím vyhnout. Týká se to buď technické komplikace, nebo pocitu ohrožení života. Takže jednoznačně zapadnuté auto v horách Kyrgyzstánu třicet kilometrů od nejbližší osady nebo třeba naposledy výslech u státní bezpečnosti FSB v Rusku.“
* Vaše poslední cesta vás zavedla až do Mongolska. Čím vás právě tato země přitahovala?
„Z dostupných zemí, kterých lze dosáhnout pozemní cestou, je pro mě Mongolsko absolutní vrchol. Přitahovalo mě nejmenší osídlení, rozmanitost přírody, poušť Gobi, která je úplně jiná, není jednotvárná, ale z části zelená, a samozřejmě i samotná komplikovaná cesta přes celé Rusko, kterou jsem si ještě natáhl Čečenskem a Dagestánem.“
* Své cesty rámcově plánujete, nicméně je mi jasné, že během nich velmi často nacházíte to, co by nikoho jiného nikdy nenapadlo hledat. Dá se říci jedna věc, která vás v Mongolsku opravdu překvapila?
„Hledal jsem tam především nekonečné pustiny a toho se mi dostalo nadmíru. Třetí den jsem odbočil z asfaltu a 1500 kilometrů nikoho nepotkal, což si myslím není možné zažít někde jinde. Překvapil mě opravdu velmi špatný vztah místních lidí k přírodě. Veškerý odpad se buďto spálí v kamnech, nebo odhodí kamkoliv. Jediné štěstí pro celé Mongolsko je, že Mongolů je tak málo.“
* Viděl jste na vlastní oči obří sochu samotného Čingischána. Myslíte, že je tato historická epocha mezi dnešními „obyčejnými“ Mongoly stále živá?
„Čingischán je pro místní obyvatele uctívaná postava, která je celosvětově proslavila a niž jsou velmi hrdí. Je jim přitom jedno, že za tím stojí dobývání světa a brutálním způsobem zabitých 40–60 milionů lidí, což bylo tehdy 11 procent světové populace. Možná i Hitler bude za 800 let mít monumentální sochy. Ale já doufám, že nebude.“
* Během opravdu krátké doby se vám podařilo vyprodat sál prostějovského kina Metro 70, kde budete mít přednášku o svých cestovatelských zážitcích. Překvapilo vás to?
„Prodalo se všech 362 lístků. Kino se tedy do posledního místa zaplnilo za čtyři dny, což je podle vyjádření velmi ochotné paní ředitelky kina rekord. Můj první odhad byl 150 míst – s tím bych byl spokojen. Aktuálně z toho mám pocit spíše na zvracení. (smích) Je to velmi stresující, protože nic podobného jsem nikdy nedělal, a navíc na to vůbec nemám povahu. Písemný projev mám lepší, tam si věřím, tohle je stres jak hovado.“
* Na co se lidé mohou těšit?
„Určitě to nebude něco, co by se podobalo něčemu jinému. Budu se snažit do toho dostat maximálně svůj humor a snad se mi to podaří.“
* Proč jste se v minulosti veřejnému vystupování bránil?
„Prakticky dvacet let pracuji na tom, abych svým vzhledem lidi reálně spíše odpuzoval, a myslím, že se mi to daří výborně. Ať je to celkově moje tetování, postava, holá hlava, obličej. Mám takový vrchní obal, který mě chrání. Za mnou jdou s reklamním letákem jen velmi odvážní, stejně tak mě nikdo nechce předběhnout ve frontě, něco mi ukrást nebo nastrčit nohu. Já jsem zvyklý, že lidé se mě straní, uhýbají, dělají prostor, děti pláčou... A teď mám s tímhle, co jsem vytvořil, jít na pódium a něco vykládat?“
* Co se ve vás zlomilo?
„Zlomilo se to tím Mongolskem, což je pro mě opravdu vrchol. A nyní se z mého pohledu už nemám kam posunout, ale protože já si na sebe vždy chci uplést nějaký bič a něčím se trýznit, tak jsem si vymyslel tohle. Jestli ne teď, tak nikdy!“
DAVID PÍCHAL
Cestovatel a recesista
- narodil se 26. listopadu 1974 v Prostějově
- vystudoval Střední odborné učiliště technické SOUT ve Frýdku Místku obor Mechanik strojů a zařízení, maturoval v roce 1993, v roce 1994 absolvoval povinnou vojenskou službu a už od roku 1995 začal podnikat
- nejprve se zabýval prodejem obuvi a oděvů, od roku 2005 působí v oblasti dovozu a prodeje motocyklů. V současnosti je jednatelem společnosti Free-moto s.r.o.
- patřil k zakladatelům populární facebookové skupiny Prostějov Bez Cenzury, o jejíž rozvoj se velkou měrou zasloužil. Po změně atmosféry v této skupině se ji rozhodl ze dne na den opustit
- jeho cestování začalo v roce 2016, kdy se na kole značky Ukrajina vydal z Prahy do Prostějova. Stejný dopravní prostředek pak využil při cestách po řadě míst Itálie včetně tamních ostrovů, kde vyměnil Ukrajinu za skládací kolo
- k jeho dalším kouskům patří sjíždění chorvatské řeky Zrmanja na paddleboardu či jízda na kajaku z Neapole na ostrov Capri
- později se zaměřil na Východ. Nejprve na elektrické skládačce projel kus Ruska, následně se autem vydal do Kazachstánu a Kyrgyzstánu či projel Arménii na čtyřkolce. Stejný dopravní prostředek využil i při své opakované návštěvě Islandu
- vždy ho fascinovala poušť Sahara, kam zamířil na čtyřkolce, při této příležitosti projel Maroko a Alžírsko. Do Maroka se vrátil také na elektrokole, během tohoto výletu rekordně zhubl
- mezi nejvzdálenější destinace, kam dojel autem, patří Irák a naposledy také Mongolsko
- je ženatý, s manželkou Petrou vychovali syna a dceru
- k jeho koníčkům kromě cestování patří motorky a posilování
zajímavost: Tvrdí, že nejdůležitější je pro něj v životě to, že se má z cest kam vracet. Ostatně při každém návratu jej vždy nejbouřlivěji vítá fenka Sanny, po ní přichází na řadu žena a děti
