„Rozhovor klidně můžeme udělat a v něm být klidně i otázky víc na tělo, aby to lidi zaujalo. A třeba to může být i o Rusku. Kurvy jedny!“ ulevil si David Píchal po naší žádosti o rozhovor nedlouho poté, co se vrátil ze své zatím nejdelší a nejnáročnější cesty, která jej zavedla až do vzdáleného Mongolska a o níž vyprávěl zcela zaplněnému sálu prostějovského kina Metro 70. Právě touto poznámku byla dána dvě další témata našeho obsáhlého rozhovoru, který se ve své druhé části točil kolem dlouhé cesty po otevřeně totalitním státě a zároveň se dotkl i záhadného zmizení vlastního otce.
* Samostatnou kapitolou je Rusko, na jehož silnicích jste při cestě do Mongolska a zpět urazil dlouhých 12 tisíc kilometrů. Před sedmi lety jste mi říkal toto: „Pokud si myslíte že máte nudný život, vezměte skládačku, sedněte na vlak do Moskvy a projeďte si něco v Rusku. Zažijete tolik neuvěřitelných věcí, že z toho bude minimálně jedna vtipná kniha.“ Jak se Rusko od té doby změnilo?
„Byl jsem v Rusku celkem čtyřikrát, poprvé dokonce v roce 1989 za doby SSSR na pionýrském táboře, takže mám s čím porovnávat. V roce 2016 jsem část projel na skládačce. Bylo to asi 500 kilometrů, nejvíce od Volgogradu k solnému jezeru Elton. Tehdy to byla zábava. Stačilo zajet 30 kilometrů za Moskvu a najednou vidím ČSSR 50 let zpátky. Co se tam od té doby změnilo? Prakticky nic. Na vesnici stále suché záchody, cesty bez asfaltu nebo se zbytky, jen ty staré domy oblepili plastem, aby vypadaly jako nové. Upozorňuji, že pokud někdo navštívil jen Moskvu nebo Petrohrad, tak vlastně nebyl v Rusku. V ruských metropolích se změnil vozový park, jezdí tam mnoho ojetých aut z Japonska s řízením na pravé straně, ti movitější mají nová čínská auta, a taky se tam už s vámi nikdo nebude bavit o politice. Což dříve ještě šlo.“
* Nyní si lidé tuto zemi, která napadla a okupuje podstatnou část sousední Ukrajiny, s humorem příliš nespojují. Zažil jste tam přesto i tentokrát něco vtipného?
„Vtipného tentokrát opravdu ne. Možná když mi jeden Rus řekl, že jsme je my Češi jako národ zradili, což jsem v první moment nepochopil a musel si význam té věty přeložit později. Tak tím mě pobavil, ale vlastně nepřekvapil vzhledem k tomu, co jim tam vykládají v médiích.“
* Měl jste naopak někdy pocit, že už se z Ruska nedostanete?
„O tom by šlo napsat sólo článek minimálně na pět stránek. Nejhorší byla Tašanta – přechod z Ruska do Mongolska, kde jsem naštěstí hned podle chování celníka poznal, že mám problém a půjdu na výslech k pracovníkovi FSB, což je nástupce dřívější KGB. V posledních minutách jsem stihl ještě z telefonu promazat vše nové, a hlavně přepnout profil na FCB, kde nic nebylo. Ovšem nečekal jsem, že ten člověk je na tohle speciálně vyškolený, dokázal mi z mobilu vytáhnout věci staré několik let. Nebylo to pro ně nic hezkého. Tu hodinu, co mě tam psychologicky dusili, jsem opravdu reálně myslel, že je to na několik let konec. Spíše bylo štěstí, že to tak nedopadlo. Jeden mladý osmnáctiletý český cestovatel, který tohle u stejného člověka absolvoval pár týdnů po mně, se dokonce rozhodl raději z Mongolska vrátit letadlem a motorku si poslat kamionem, než aby riskoval zpáteční cestu stejným směrem.“
* Osobně mě velmi zaujalo, když jste přímo na Rudém náměstí pouštěl lidem Krylovu píseň Veličenstvo Kat. To byl čin hodný samotného Dona Quijota! Jak jste si v tu chvíli připadal vy sám?
„To už byla taková osobní symbolická pomsta za to všechno, co jsem tam viděl a zažil. Pouštěl jsem to z repráku poměrně dost nahlas celkem na třech místech Rudého náměstí, ale zveřejnil pouze to poslední video, protože kolem mě bylo nejvíc lidí a byl tam i ten voják, který se snažil něčemu z textu porozumět a pořád se motal kolem mě. Nepřipadlo mi to nebezpečný, spoléhal jsem na svou postavu a nesympatický vzhled, navíc se ještě umím i dost nechutně zatvářit a v takový okamžik mi dobrovolně nikdo nepodá ani leták. Vyšlo to.“ (smích)
* Potkal jste i skutečné hrdiny jako například toho chlapíka, co každodenně „stráží“ místo, kde zastřelili populárního opozičního politika Borise Němcova. Jak se takovým lidem v Rusku žije?
„Už jsem ta místa měl předem naplánovaná. Solověcký kámen je tradiční místo ruské opozice, dokud tedy ještě existovala. Je neustále hlídané ozbrojenou eskortou s přistaveným ‚antonem‘, kolem tohoto místa na padesát metrů žádný Rus dobrovolně ani neprojde. A pak také místo zastřelení Borise Němcova. Jak se žije obyčejným Rusům? Když nebudu brát tu horší ekonomickou stránku a životní úroveň, tak pokud se Rus nijak neprojevuje, tak žije normálně, když je poplatný režimu, tak se má skvěle! A pokud projeví nějaký nesouhlas, tak je v kriminále.“
* Myslíte, že i naše země by se v budoucnu mohla dostat do podobného diktátorského módu, v jakém je současné Rusko?
„Doufám, že ne. V Rusku má totalita silnou tradici a kořeny, oni neznají nic jiného. U nás už roste druhá generace mladých lidí, kteří znají pouze svobodu. A tu si vzít snad nenechají, i když možné je bohužel všechno.“
* Myslíte, že jednou překonáte další tolikrát zmiňovaný „Rubikon svého života“ a konečně vydáte i knihu?
„Knihu bych chtěl jednou napsat, ale vůbec ne o cestování. Byl by to životopis z velké části nevtipný, ale určitě zajímavý.“
* Když už jsme u toho, tak vaše maminka vás vychovala spolu s dalšími dvěma bratry sama. Přestože máte opravdu početný fanklub, zdá se mi, že právě ona mezi všemi zastává skutečně výsadní postavení. Bavil jste se s ní někdy, kdy se ona sama o vás v životě nejvíce bála?
„Moje máma se od doby, co jsem si koupil první motorku, bojí nonstop, takže asi 30 let v kuse, před každou cestou je to ještě silnější. Známá kartářka z Kostelce jí tenkrát řekla, že prý na motorce zemřu, ale protože jezdím už minimálně, měla by ty prachy za věštbu dostat zpátky!“ (smích)
* Toužil jste třeba ještě v době, kdy o vás pečovala, že se stanete kosmonautem a že kromě různých zemí světa či vlastních limitů budete jednou objevovat i vesmír?
„Můj sen odmalička bylo hlavně vydělávat nějaké slušné peníze, aby se celá moje rodina měla líp, všechno ostatní, co přišlo, byl jen bonus, o kterém jsem jako dítě vůbec nesnil. My jsme poslední dny do máminy výplaty jedli jen brambory a těch věcí, co tenkrát nešlo, bylo hrozně moc.“
* Ptám se na to i proto, že na samotném začátku vaší životní cesty stálo také záhadné zmizení otce. Kolik vám tehdy bylo let?
„Zmizel, když jsem měl dva roky. Nebyl to úplně dobrý člověk, i když v kolektivu býval oblíbený. Mimo jiné týral mého bráchu a vlastně všechny. Máme ještě nevlastního bratra, který má přes 50 let, znám jeho jméno, bydlí nedaleko, a přesto jsme ho nikdy neviděli. Ideální případ pro pořad Pošta pro tebe. Moje mamka si později vzala druhého muže, těžkého alkoholika, který dělal ještě větší peklo. A toho jsem pro změnu chtěl zabít já. No prostě mohl by z toho být hororový bestseller, ale snad se šťastným koncem.“
* Jak si fakt, že se vlastní otec už nikdy neozval, vysvětlujete s odstupem času?
„Měl kamarády v Austrálii i v Kanadě. Možná se za nimi vydal a cestou se stal obětí trestného činu, protože k žádnému nedorazil. Pro úřady to zmizení mělo nálepku ‚možná emigrace‘, a s tím se za komunismu nežije moc dobře. Mám i svou další teorii, o které nechci mluvit, možná do té knihy bych to dal. Někdy po roce 1989 jsem čekal, jestli se třeba objeví, a ptal se nejstaršího bratra, co by udělal. Jeho odpověď? Zbil bych ho...“
* Nemyslíte, že za jeho zmizením mohla stát třeba právě podobná touha po dobrodružství, jaká se po celý život projevuje u vás?
„Ne, to si nemyslím, jediný důvod, proč by on chtěl zmizet, byly jeho problémy.“
* Sám jste se vyjádřil, že cesta do Mongolska byla možná pro vás tou poslední. Osobně tomu moc nevěřím. Můžete alespoň prozradit, kam byste si přál „zmizet“ příště?
„Dosud jsem v mozku nenašel prostor, kde by bylo místo se tímto zaobírat. Těch zbylých pár mozkových buněk v posledních týdnech mělo za úkol se soustředit na tu nejbližší děsivou věc, což bylo živé vystoupení v kině Metro. Neil Armstrong těsně před cestou na Měsíc určitě také neplánoval, kam poletí příště. Jsem na tom podobně.“ (úsměv)
