František Prachař (59) v FTL pracuje už 31 let, k firmě nastoupil 2. května 1994. Nejprve zaskakoval na všech možných linkách od městských a příměstských, následně začal jezdit se zájezdovým autobusem. I díky tomu dosáhl na metu 1 250 000 km bez nehody, před osmi lety se však na pravidelnou linku vrátil.
* Jak vzpomínáte na své začátky?
„V osmadvaceti letech jsem nastoupil rovnou jako řidič autobusu. Ale rozhodně to nebylo tak jako dnes, kdy vezmou téměř každého. Vzpomínám, že tehdy proběhlo výběrové řízení a z dvaceti uchazečů si vybrali dva.“
* Většinu času jste pracoval jako řidič zájezdového autobusu. Kam jste s ním mířil?
„Jezdili jsme po celé Evropě, nejčastěji asi do Amsterdamu nebo Nice. Později převládaly severské státy Norsko či pobaltské republiky. Vzpomínám si ještě, jak jsme jezdili se starou karosou a s mapou na kolenech. To je něco, co už dnešní generace nezná.“
* Nyní už za hranice nevyrážíte…
„Kdepak. Už osm let jezdím na trase mezi Prostějovem, Tovačovem a Přerovem. Bydlím v Klopotovicích, takže autobus parkuji u nás v obci. Není to nic jednoduchého, člověk najezdí spoustu hodin, pokud se to nedělá srdcem, tak u toho nikdo dlouho nevydrží. Já sám bych to chtěl zvládnout až do důchodu.“
* Znáte své pravidelné pasažéry?
„To víte, že jo! Jako hospodský zná své štamgasty, tak i já coby řidič znám lidi, které vozím. Ale na rozdíl od hospodského jsem hodně v kontaktu s dětmi. Nejenže vím, kdo jak zlobí, ale hlavně mohu sledovat, jak rostou, napřed jezdí do první třídy, pak na střední, a nakonec třeba i do zaměstnání.“
