Mít nadání od Boha. To je přání mnoha z nás, ale splní se jen málokomu. Mezi těmi „požehnanými" je prostějovský rodák Václav Lemon. Muž, kterému učarovala řezbařina, žák Miroslava Srostlíka a dnes jeden z nejuznávanějších sochařů v České republice. Své nápady a vize realizuje pomocí mnoha materiálů, mezi nimiž nechybí led. Jak říká, sochařina je pokaždé něco jiného. Protože známe jeho dílo, požádali jsme prostějovského rodáka o rozhovor. Zcela jistě zaujme i vás.
* Jak jste se k sochařině dostal?
„Základku jsem vychodil na Sídlišti Svobody, dnes ZŠ Jana Železného, kde náhoda chtěla, abych potkal učitele řezbářství Miroslava Srostlíka. Tomu vděčím za to, že řemeslo ovlivnilo můj budoucí život. Od šesté třídy jsem chodil dvakrát týdně do kroužku řezbářství. Mnozí přicházeli a odcházeli, ale neměli tu trpělivost jako já. Dokázal mě pro práci se dřevem nadchnout tak, že v úterý po skončení kroužku jsem se těšil na další čtvrteční ‚lekci‘. Po základce jsem absolvoval střední školu v Tovačově, (dnes Střední škola řezbářská), kde obor Umělecko-řemeslné zpracování dřeva otevřeli krátce po revoluci. Díky kroužku pana Srostlíka jsem měl pár let náskok a učil spolužáky brousit dláta atd. Každý den po škole jsem se vracel do Prostějova a chodil pracovat do jeho ateliéru. Jeho vize, že si ve mně vychová nástupce, se rozplynula, když jsem odešel studovat do Brna Vyšší odbornou školu uměleckých řemesel, obor Restaurování a konzervování nábytku. V té době se mi otevřely obzory a zjistil jsem, že existují i jiní řezbáři a pracovně jsme se postupně rozešli.“
* Co následovalo?
„Po absolutoriu jsem zkoušel ‚prorazit‘ v Prostějově v oboru restaurování nábytku a zároveň být řezbář na vlastních nohou, ale trpěl jsem stigmatem Srostlíkova žáka. Navíc jsem měl jeho styl v sobě tak zakořeněný, že jsem nedokázal vytvořit nic, co by mě odlišovalo a bylo originální. Dost mě to trápilo. Navíc byl výdělek z mé činnosti mizerný, a tak jsem si našel zaměstnání v Olomouci a řezbařinu pověsil na dlouhých sedm let na hřebík.“
* Jenže dláto vás přitáhlo zpět. Jak k tomu došlo?
„Oslovil mě spolužák ze školy v Brně a nabídl mi spolupráci na drobné nábytkové řezby. Doslova mi vynadal a přinutil mě se k řemeslu vrátit. Za to jsem mu dnes moc vděčný! Ta sedmiletá pauza byl ale vlastně očistný proces a já zjistil, že mě přitahuje figurální plastika a začal tvořit úplně jinak než dřív. Taky jsem přišel na to, že do malé dílny za mnou svět nepřijde, že musím jít se svým uměním ven. Vyjel jsem na první dřevosochařské sympozium do Žacléře a byl hodně nervózní z toho, jak mě přijmou ostřílení sochaři. Ale dopadlo to skvěle a já hned dostal nabídky na další sympozia. Myslím si, že dnes už v Čechách patřím mezi respektované sochaře.“
* A co restaurování, ještě se mu věnujete?
„Restaurování jsem pověsil na hřebíček asi před deseti lety, protože nemám rád stereotyp, taky jsem pochopil, že jiným to jde líp.“
* Děláte sochy i sobě pro radost?
„Pracuju převážně na objednávku a udělat si něco autorského do šuplíku je za odměnu, ale o to větší radost z toho mám!“
* Kde berete inspiraci a nápady?
„Nápady mi přichází hlavně v noci. Vždycky musím vstát a udělat si nákres nebo poznámky, abych to do rána nezapomněl. Jinak inspirace je všude kolem. Mám rád výzvy a snad proto často v noci nespím a přemýšlím, jak vyřešit různá úskalí, aby vše klaplo. Hodně přemýšlím o tom, co neokoukaného vytvořit na soutěžích, aby to zaujalo porotu, protože být originální je základ úspěchu. Práce je pro mě vášeň, někdy meditace, někdy trápení, ale na konci procesu vždycky radost! Mým tématem jsou často ženy. Proč? Prostě se mi líbí.“ (úsměv)
* Jak jste se od dřeva dostal k ledu?
„První zkušenost s ledem jsem si vyprosil u kamarádů, kteří pracovali na projektu Ledové Pustevny. To bylo před devíti lety. Oni pracovali za peníze, já zadarmo a know-how. Dva roky nato jsem se stal součástí krásného projektu Tatranský ľadový dóm na Hrebienku ve Vysokých Tatrách, kam od té doby každoročně jezdím. Pak přišla nabídka jet do polské Poznaně na Ice festival (www.icefestival.pl), kde jsme se s kolegou a kamarádem Mariánem Maršálkem vyhoupli na 3. místo mezi světovou špičkou. Od té doby jezdíme do Poznaně každý rok a s mým, jak se říká, buddym Romanem Mikušem, stojíme, až na loňský neúspěch (4. místo), kdy nám spadla část sochy, na stupních vítězů.“
* Jaký je rozdíl mezi socháním ze dřeva a z ledu?
„Dřevo je oproti ledu náročnější na opracování. Led můžete řezat jakkoliv, nemusíte dávat pozor na směr let. Ale protože je křehký, musíte přemýšlet dopředu, aby vám padající odřezky neulomily jiné části sochy. Led lze jednoduše spojovat vodou, tedy pokud mrzne. Když nemrzne, je to složitější a je zapotřebí dusíkový sprej, nebo suchý led – granule hluboce zmrazeného ledu na −60 stupňů. Je to někdy alchymie a pořád se učím. Používáme speciální zubatá dláta a speciální nástroje pro frézování. Díky tomu, že je led průhledný, využívá se optických efektů – například negativní řezba, kdy sochu nebo reliéf vyřežete z rubové strany, prostor se vyplní sněhem a vy vidíte sochu uvnitř ledového bloku. Led, který používáme, se vyrábí uměle, postupným zamrzáním demineralizované vody v nerezových vanách o rozměru 100 x 50 x 25 cm.“
* Co pokládáte v ledové soutěži za největší dosavadní úspěch?
„V lednu 2024 jsme reprezentovali ČR v lotyšské Jelgavě na Mezinárodním Ice Festivalu v soutěži týmů a jednotlivců. Tehdy jsem se stal druhým sochařem v 25leté historii festivalu, který vyhrál obě disciplíny. Díky výhře v individuální soutěži jsem dostal pozvánku od World Ice carving Association na Kulturní olympijské hry v Miláně 2026, které se budou konat letos 23. – 25. ledna v Sesto San Giovanni nedaleko Milána. ‚Cože? 24 sochařů z celého světa a mezi nimi já?‘ (smích) Bude to pro mě čest hájit české barvy. Konkurence je veliká, ale budu se snažit urvat pro Čechy co nejvíc.“
* Jak úspěšný byl pro vás rok 2025?
„V lednu 2025 jsem dostal pozvánku na mezinárodní soutěž v Mongolsku, což byla velmi cenná zkušenost při práci s přírodním ledem. Všiml jsem si tam, že Mongolové, na rozdíl od Evropanů a Američanů mají rozdílnou techniku práce. Téměř nepoužívají elektrické nářadí a pracují ponejvíce s dláty. Dělal jsem tam okřídleného koně, kterého má Mongolsko ve státním znaku. V červnu 2025 jsem byl s ukrajinským kamarádem Oleksim Podou poprvé na soutěži soch ze slámy a sena ve francouzském Valloire. Moc bych si přál představit lidem monumentální sochy z tohoto materiálu i v Čechách, protože je to opravdu voňavá podívaná. Před odjezdem do Francie jsem už poněkolikáté dělal pískovou sochu pro město Olomouc (sv. Pavlína – patronka města, Nejsvětější Trojice). K písku mě přivedl Marián Maršálek, který žije v Otinovsi a se kterým občas spolupracujeme na pískových sochách v Písku, kde mají dlouholetou tradici. Posledních několik let se účastním v Německu Blockhauzen Cupu v soutěži speedcarverů, což je divácky velmi zajímavá show, kdy mají sochaři jednu hodinu k vytvoření díla. Je to fyzicky velmi náročné ale mám rád ten adrenalin! Letošní sezónu ledových soch odstartoval projekt v italském městě Jesolo, poblíž Benátek, kde jsem dostal příležitost navrhnout a zrealizovat ve tříčlenném týmu scénu betléma. Hned nato byla soutěž v Poznani – 3. místo v mezinárodní soutěži týmů (snowboardista). Před olympiádou mě ještě čeká ledová soutěž ve Valloire, takže o cestování není nouze.“
* Na kterou ze svých soch jste nejvíce pyšný?
„Socha, na kterou jsem pyšný? To jsou v podstatě všechny sochy po dokončení. (smích) Ale pokud se chce člověk někam posouvat, neměl by svá díla obdivovat příliš dlouho. Myslím, že je dobré, když se člověk ohlédne zpět a jeho díla se mu už nelíbí. Znamená to, že neustrnul na místě a vyvíjí se.“
* Máte nějaké pracovní přání, které byste si rád splnil?
„Mám opravdu radost, že se mohu díky práci podívat do míst, kam bych se normálně nedostal. Mým přáním je jet soutěžit do Fair Banks na Aljašce, což je top místo, nebo být součástí projektů ledových hotelů v některé ze skandinávských zemí.“
