V minulém týdnu Večerník referoval o vystoupení loutkového divadla Pronitka s pohádkou O čertici Gvendolíně, nyní přinášíme rozhovor s jeho principálkou Lucií Hlačíkovou, která je s divadlem spjatá už čtyři desetiletí. Od malování kulis se postupně dostala až do jeho čela a dnes navazuje na klasickou českou loutkářskou tradici, již rozvíjí prostřednictvím autorských pohádek i práce s nejmladším publikem.
* Pronitka hraje už od roku 1996 nepřetržitě. Můžete čtenářům prozradit, jak vše začalo a co vás tehdy k loutkovému divadlu přivedlo?
„Moje začátky sahají ještě dál do minulosti. V padesátých letech vznikl při Závodním klubu Hanáckých železáren loutkářský soubor, který tehdy získal nový inventář – marionety a kulisy z dílny pana Maška. Hrálo se v prostorách klubu v Žeranovské ulici, kde se konala i řada dalších společenských akcí. Do souboru jsem přišla v roce 1985, původně jen kvůli malování kulis. Při jedné zkoušce jsem ale poprvé uviděla ‚našeho Kašpárka‘ a loutky mě okamžitě okouzlily. Postupně jsem si vyzkoušela práci s loutkami, mluvení rolí, technické zázemí i uvádění představení. V devadesátých letech se soubor přesunul do Sokola I, kde byla v roce 1996 uvedena obnovená premiéra pohádky O perníkové chaloupce. Od sezóny 2000/2001 pak stojím v jeho čele jako principálka.“
* Jak se během těch let změnil soubor, jeho styl a repertoár, a co považujete za nejdůležitější tradici Pronitky?
„Soubor se v posledních letech výrazně omladil, jeho jádro dnes tvoří děti ve věku od 9 do 16 let. Nejenže vodí loutky a namlouvají jejich hlasy, ale starají se i o interaktivní přestávky plné tance a zpěvu s publikem.
Místo živých mluvičů dnes využíváme playbacky, které nám dávají větší flexibilitu. Vedle klasických marionet pracujeme také s plošnými loutkami – takzvanými mávátky. Stále hrajeme tradiční pohádky v duchu Boženy Němcové a Matěje Kopeckého, zároveň ale uvádíme i autorské tituly, které reagují na proměňující se dětské publikum. Největší tradicí Pronitky zůstává snaha šířit krásný český jazyk a vést děti k divadlu i slušnému chování ve společnosti.“
* Jak vznikl nápad na pohádku O čertici Gvendolíně a proč právě tato čertice?
„Nápad na pohádku se zrodil jednoduše: ‚Máme pořád jen samé čerty, proč by mezi nimi nemohla být i čertice?‘ padlo při vybírání dalších pohádek na novou sezónu. Tak se zrodila Gvendolína – neokoukaná, rozverná a ‚cool‘. Nechali jsme jí vyrobit moderní loutku s melírem, punčochami a kozačkami. Když jsme ji poprvé spatřili, bylo rozhodnuto: spadne čertům do komína a provede diváky svým příběhem, doprovázeným písničkami od prostějovské písničkářky Asheny.“
* Bylo náročné připravit ji během covidového období a jak vám pomohl vznik internetového kanálu?
„Ano i ne. Nemohli jsme hrát ani vyjíždět za diváky. Po divadle nám však bylo smutno, a tak jsme tvořili na dálku – psali texty, skládali písničky, natáčeli a připravovali playbacky. Výsledkem byl náš YouTube kanál, kde děti mohly sledovat pohádky, medailony loutek či sváteční přání. Kanál se rychle rozrostl, získal mnoho zhlédnutí, a dokonce i celostátní ocenění Sokola roku 2020. Ani po covidu kanál nezanikl – přidáváme další pohádky, písničky a reportáže a získáváme nové příznivce divadla.“
* Co na příběhu a postavě Gvendolíny baví vás osobně a co podle vás oslovuje děti i dospělé?
„Co mě baví na Gvendolíně? Že je výstřední, drzá, přemoudřelá – zkrátka čertovská puberťačka, která se nebojí ani mocného Lucifera a dokáže i čerta Luboše postavit do latě. Přitom se umí přizpůsobit a uznat, když má pravdu princ Kryšpín. Děti i dospělé pak oslovuje kombinace netuctového příběhu, interakce s publikem a chytlavých písniček.“
* Máte nějaký vtipný nebo nezapomenutelný zážitek z výjezdů po vesnicích nebo z repríz na stálé scéně?
„Tak těch se za dobu našeho působení nasbíralo hned několik, například když jsme ještě mluvili loutky naživo, tak při jedné z pohádek měl kolega, jenž mluvil medvídka, říct smutné panence, které se rozbilo červené srdíčko, že musí jít koupit nové do obchodu. No a místo do obchodu řekl do hospody. Asi mu už z toho mluvení vyprahlo. Nebo když jsme hráli Perníkovou chaloupku, tak loutkovému tatínkovi upadla noha a děti z publika volaly: ‚Pozor, tatínkovi upadla noha!‘ A na pohádkový děj úplně zapomněly. Na prestižní přehlídce v Přerově nám pak na začátku představení Honza hádanek král upadla hlava Kašpárka hrajícího jednu z hlavních rolí. Kolegyně, která ho měla na začátku, předávala v dalším jednání loutku druhé a povídá rychle: ‚Bacha na hlavu‘. Kolegyně se v šoku chytla napřed za svou hlavu v domnění, že jí na ni něco padá, až pak si všimla, že je to hlava Kašpárka držící tak tak na jedné nitce. Tak ho důstojně dochovala v náruči až do konce představení.“
* Co je na práci principálky největší radost a co největší výzva – a jak to skloubit s osobním životem?
„Největší radost mi přináší, když všechno v divadle funguje jako hodinky, děti i dospělí bouřlivě tleskají a v souboru je cítit týmový duch a radost ze společného tvoření. Největší výzvou je udržet soubor v současné sestavě – učit nové členy vodit loutky a dělat pohádky atraktivní pro měnící se publikum. S osobním životem se to často prolíná – fyzicky i myšlenkami jsem pořád s loutkami, které mi před lety učarovaly. Jako babička s radostí vodím svou malou vnučku do divadla a těší mě, když vidím, jak jí září oči, když drží Kašpárka za ruku.“
* Co byste popřála malým i velkým divákům, kteří přijdou na představení Gvendolíny nebo sledují Pronitku on-line?
„Hodně radosti, zábavy, adrenalinu i poučení. A ať se třeba i prostřednictvím tabletů, mobilů a wifin nechají vtáhnout do magického světa pohádek a prožijí s našimi loutkami jejich příběhy.“
