Už osmnáct let je Lubomír Petráš součástí prostějovské volejbalové rodiny. Drtivou většinu z tohoto času jako asistent trenéra u A-týmu žen VK, byť jeden a půl roku byl i jeho hlavním koučem. Po tomhle intermezzu zpřed sedmi osmi let se však vrátil na svůj osvědčený post, kde v hanáckém klubu bude i dál pokračovat. V pátečním dopoledni jsme si s Lubošem sedli ke zhodnocení uplynulé sezóny 2025/26.
* Po předchozím ročníku definitivně ukončil trenérskou kariéru Miroslav Čada a novým hlavním koučem se místo něho stal Petr Zapletal. Jak výrazná změna pro chod družstva to z vašeho pohledu byla?
„Každý nový trenér vždy přinese do týmu něco jiného, ale obecně není v současném volejbalu prostor k tomu, aby se dělaly nějaké radikální změny ve způsobu práce. Navíc systém sportovní přípravy tady v Prostějově je podle mě dlouhodobě nastavený velice dobře a není žádný důvod jej víc překopávat. Nový trenér do toho spíš vnáší svůj pracovní styl, před třemi lety to tak bylo s Michalem Matušovem a momentálně je to takhle i se Zapym.“
* Jak se vám v prvním roce s Petrem Zapletalem osobně spolupracovalo?
„Byla to taková pohoda. Ne ve smyslu, že by si každý dělal, co chtěl, ale spíš že díky lidskému přístupu Zapyho i jeho kamarádské povaze panovala v realizačním týmu a v celém kolektivu moc příjemná atmosféra, většinou pohodová nálada. Jak na trénincích, tak při zápasech, samozřejmě pokud se nějak blbě neprohrálo. Spolupráci si tak zatím můžu jedině pochvalovat, se Zapym se výborně komunikuje a dlouhou sezónou dobře prochází. On je člověk, pro kterého máme ve slovenštině přísloví: Do koča i do voza. Což znamená něco jako správný chlap do jakékoliv situace.“
* Změnilo se něco podstatného pro vás coby asistenta?
„Pokud byl v posledních letech u týmu jako hlavní Mirek Čada, vedl jsem většinu tréninků v podstatě já a Mirek spíš dělal kouče při utkáních. Zatímco teď to má Zapy vše pevně v rukách včetně přípravy a já dělám klasického asistenta. Tréninky si chystal Petr, se mnou je konzultoval.“
* Nepřekvapilo vás, jak výsledkově skvělý jste měli vstup do DATART extraligy?
„Myslím si, že právě díky dobře nastavenému systému letní přípravy a celkově odvedené práci míváme už dlouhá léta většinou povedený začátek sezóny. Což platilo i tentokrát, první polovina základní části byla z naší strany po výsledkové stránce vynikající. I když herně to vždy úplně ideální nebylo. Každopádně jsme skoro pořád jen vítězili, mančaft fungoval, až do vážného zranění Elen Jedličkové se nám vyhýbaly větší zdravotní problémy. Teprve na přelomu roku se vše začalo víc komplikovat.“
* Vékáčko pětkrát za sebou vypadlo ve čtvrtfinále Českého poháru žen, zatímco tentokrát přišel v Chance ČP stříbrný úspěch. Díky čemu?
„Pohár je nevyzpytatelná soutěž nejen ve volejbalu, ale i v jiných sportech. Nám v předchozích letech vždy kousek chyběl, abychom se dostali mezi nejlepší čtyřku, naopak v této sezóně jsme čtvrtfinále s KP Brno na dva vzájemné zápasy zvládli výborně. A do závěrečného turnaje Final Four v Českých Budějovicích pak holky šly uvolněně, s obrovskou chutí a touhou uspět. Byly v pohodě a bez stresu, protože jak v semifinále proti Liberci, tak ve finále s Šelmami Brno připadla role favoritek soupeřkám. To našemu týmu svědčilo, hrál skvěle. Duklu se podařilo vyřadit 3:1 a proti Šelmám jsme také měli nabito na vítězství, ve čtvrtém setu za stavu 2:1 pro nás scházelo několik balónů. Bohužel se projevila absence Terky Slavíkové na liberu, zranila se právě během finále a s ní v sestavě bychom určitě měli ještě větší šanci. I pohárové stříbro je samozřejmě krásný úspěch, ale trofej je prostě trofej.“
* Po kvalitní dlouhodobé části DATART extraligy s obsazením třetí pozice se naopak nepovedla čtvrtfinálová série proti Frýdku-Místku. Proč?
„Sešlo se víc faktorů. Frýdek sice byl až šestý a málem vůbec nepostoupil do play-off, ale během sezóny se posílil o dvě velice dobré diagonální hráčky Selin Salim a Jolanu Šmídlovou, navíc šel do vzájemné série na rozdíl od nás bez zdravotních absencí. A v roli outsidera, který nemusí, jen může. Zatímco my jako papíroví favorité jsme věděli, že od nás všichni očekávají postup. Tenhle tlak na tým dolehl, proti výborně hrajícímu Frýdku jsme střídali lepší úseky hry s horšími a špatnými, celkově jsme se spíš trápili. Všechno pak vyvrcholilo za nerozhodného stavu 2:2 na zápasy v rozhodujícím pátém utkání doma, které jsme vůbec nezvládli. Bez Slavči i Elen se mančaft dostal do křeče a už se z ní nedokázal zvednout. Proto je pozitivní, že se následně podařilo vybojovat aspoň páté místo a tím postup do evropského Challenge Cupu. V úplně posledním střetnutí doma s Ostravou bylo přitom krásně vidět, jak Terka Slavíková dokázala kolektivu na hřišti ohromně pomoct, byť nastoupila se sebezapřením.“
* Jak za sebe hodnotíte konečnou pátou příčku v extraligovém pořadí?
„Neřekl bych, že vzhledem k mládí našeho týmu šlo o vyložený neúspěch. Na druhou stranu Prostějov má každý rok vysoké ambice a obecně se od něj medaile očekává, takže z tohoto pohledu jsme zůstali trochu za očekáváním. Zvlášť když se nám většinu základní části dařilo a do play-off jsme šli právě ze třetího místa. Čtvrtfinále nám však z vícero zmíněných důvodů těsně nevyšlo, takový je sport. Musíme to přijmout a poučit se z toho, abychom se na medailové posty třeba znovu vrátili. Vedení klubu se snaží postavit dostatečně silný hráčský kádr k útoku na bednu, tak uvidíme.“
* Na závěr trochu odbočím k hokeji, neboť se na mistrovství světa hrálo derby Česko–Slovensko. Komu jste jako rodák z Bratislavy žijící už téměř dvacet let v Prostějově fandil?
„Já fandím Československu! (smích) Takže vlastně nemůžu prohrát. Narodil jsem se jako Čechoslovák, více než půlku svého života žil na Slovensku a teď skoro dvacet let žiju v České republice, proto při sportovních zápasech přeju oběma svým zemím. Zvlášť když kulturní, lidské i celkové propojení obou států je obrovské. Když hrají Češi nebo Slováci proti někomu jinému, tak fandím vždycky jim. A pokud dojde na vzájemný souboj Česko–Slovensko, tak se moje srdce přece jen přikloní ke Slovákům. Pocházím odtamtud, nedá se nic dělat.“
